Lví srdce: je krvavý sport skutečnost?

Osmdesátá léta jsou už nějaký ten pátek minulostí a všichni tak asi už víme, že tehdejší filmografie nám o povaze reality dost kecala.

Skutečné speciální mise fakticky neprobíhají jako přestřelka z Komanda, a ani teroristický útok na mrakodrap nezhatí hláškující plešoun…

Byly ale všechny zápletky akčních filmů tak mimózní, nebo občas udeřily hřebíček na hlavičku jádra pudla?

Ke čtvrtečnímu COOLtovnímu movie Lví srdce s králem roznožek Jeanem-Claudem Van Dammem jsme si posvítili na téma ilegálních bitek na život a na smrt, premisy jak Lvího srdce, tak i Krvavého sportu a dalších arena akčních bitek.

Chybějící data

Řekněme si na úvod, že vzhledem k ilegální povaze moderních gladiátorských zápasů chybí o jejich existenci či neexistenci skutečně směrodatné důkazy. Internetové útroby jsou sice plné tvrzení, podle nichž milionáři s gustem nechávají pro své potěšení bojovat osvalené frajery až do zemdlení, absence odhalení byť jen jediného podobného kroužku boháčů (a že jinak úřady nemají problém s odhalením alespoň nějaké korupce či jiných ilegálních aktivit) však naznačuje spíše opak.

Na internetu se ostatně lze také dočíst o přesvědčivých argumentech, podle nichž je George W. Bush mimozemských ještěrem nebo že Země je plackou...

Zdroj: Internet, takže to musí být pravda.

Objevit lze také mnoho "nelegálních" profesionálních bitkařů, jako například střety svalounů v Japonsku. Tyto jsou však svého druhu jenom variací na běžné zápasy v karate, kickboxu a podobných bojových umění. Existuje tu celá řada pravidel a omezení od zákazu kousání a úderů do genitálií, které se neslučují s tím, co nám bylo tvrzeno v akčních filmech. Na úmrtí sice může dojít, ale spíše dílem omylu, stejně jako v jiných podobných sportech.

Stejně jako v lecčems jiném je však vysoce nepravděpodobné, že dochází na souboje vysoce trénovaných svalounů proti jiným vysoce trénovaným svalounům. Trénink profesionálního zápasníka nebo boxera totiž není víkendová záležitost, a kdyby měl každý souboj končit smrtí jednoho z účastníků, turnaje by byly vysoce nepravidelnou záležitostí. Ostatně na úmrtí docházelo výjimečně i ve starověkých gladiátorských západech, srovnatelných spíše s trochu krvavější verzí dnešní Olympiády.

Krvavý nesport

K tomu si připočtěte odvěkou lidskou touhu kecat o svých úspěších – která by u osvalených nadsamců, kteří právě přežili svou vlastní smrt, byla ještě vyšší než obvykle – a vyjde vám "smutná" rovnice, podle níž jsou moderní gladiátorské turnaje čirým mýtem. Nevznikl by však o tom článek, kdyby neexistovalo několik příslovečných „ale“…

Je totiž známo několikero případů, kdy i v moderní historii došlo na veskrze nehumánní, leč vysoce dirigované zápasy charakteru Krvavého sportu. Nešlo však o dobrovolné turnaje dnešních gladiátorů, ale o případy šikany ze strany té či oné vládnoucí síly. A tady šlo už skutečně do tuhého.

Nejtěsnější arénou je vězeňská cela

Například někteří zajatci mexického drogového kartelu Los Zetas byli údajně vrženi proti své vůli do arény, kde se měli vzájemně likvidovat v zápasech, vyzbrojeni pouze kladivy. Vítěz se pak mohl stát členem kartelu. Jiným příkladem podobného ražení byly zápasy vězňů, které v 90. letech organizovali dozorci v sanfranciském vězení Corcoran.

Jak už to však chodí, pro tvrzení o aktivitách Zetas není mnoho důkazů, a i kruté souboje v San Francisku hraničily spíše s úmyslným "vytvořením podmínek" zápasu skrze připuštění k sobě odlišných členů pouličních gangů než s vybudováním arény. Nehledě na to celá věc praskla po prvním úmrtí jednoho z vězňů, pětadvacetiletého Prestona Tata.

Zdá se tak, že nelegální gladiátorské zápasy jsou tak nejspíše stejně fiktivní jako jednočlenné komando Arnolda Schwarzeneggera a jiné relikty 80. let. Pro tentokrát alespoň můžeme říct: naštěstí.

Zdroj: Vice, All Things Vice

PS: Jak můžete dopadnout, když se moc budete koukat na tyhle bitkařské filmy, se dočtete v knížce Národní třída od Jaroslava Rudiše. Doporučujeme :)