Gladiátoři byli antická verze vrcholových sportovců

Dva tisíce let a pár drobných od Spartakova povstání, to je setsakra dlouhá doba. Nevíme přitom jak vy, ale my máme občas potíž vzpomenout si na události minulého týdne.

Dá proto rozum, že řada historických skutečností za tu dobu poněkud zešediví. Jak to ve skutečnosti bylo s postavením gladiátorů v éře starého Říma a Spartakem? Odpovědi vás možná překvapí.

Gladiátoři jako celebrity

Ačkoliv má gladiátorské řemeslo pověst krvavého byznysu, ve své prapůvodní podstatě zřejmě mělo veskrze přesný účel – cílem bylo prolít krev válečných zajatců při rituálním pohřbu vážené kmenové osoby. S touto rozvernou tradicí přišli Etruskové, Římané ji od nich převzali někdy kolem 3. století před Kristem, zpočátku dokonce v pohřební podobě.

V etruské podobě byly zápasy spíše komorní podívanou pro několik vyvolených, obliba římské varianty však rychle stoupala a jenom 80 let po prvním zaznamenaném "pohřebním" římském zápase se už počty gladiátorů čítaly na stovky. Masovému rozšíření napomohlo i zneužívání her politiky k udobřování lidu.

Nesprávně je rovněž uváděno, že gladiátoři byli jenom muži. Na ženské gladiátorky totiž rovněž docházelo, jejich utkání však měla spíše status atrakce. Přesto došlo na jejich velké rozšíření, než byly ženské zápasy zrušeny v roce 200.

Jak dopadlo Spartakovo povstání

Výše uvedené dobré zacházení však platí hlavně pro nejlepší z nejlepších. Většina gladiátorů se stále rekrutovala z řad vrahů, žhářů a otroků. Problémem nebyla ani tak krvavá podstata zápasů, jako spíše nedobrovolná účast podstatného počtu aktérů.

I proto nebyly útěky otroků ničím výjimečným. Povětšinou se rebelující gladiátory podařilo rychle zpacifikovat, pověstnou výjimkou z pravidla byla až Spartakova rebelie.

Tu jistě dobře znáte ze seriálu, oproti němu se však lišila v řadě skutečností. Thrácký původ Spartaka je například spíše spekulací než faktem, taktéž v době bitvy u Vesuvu byl mnohem větší silou než v seriálu.

Zatímco ve fikci jde Spartakovi hlavně o svobodu, ve skutečnosti zřejmě se svými muži plánoval spíše vydrancování tehdejší Itálie. Sám Spartakus pak zřejmě padl v boji. Populární scénu "Já jsem Spartakus" si pro svůj film vymyslel Stanley Kubrick.

Úplného konce se gladiátoři dočkali až s příchodem křesťanství, pro které šlo o nepřekousnutelné hřešení s lidskou krví (a taky vysokou konkurenci v oblibě u lidu).

Odkaz Spartaka je však trochu někde jinde, než u ohýbání historických skutečností. Spartakus dnes platí za symbol vzdoru proti tyranii – kvůli svému tragickému konci je rozhodně větší ikonou než třeba konspirátoři proti dobovému Caesarovi. I přes řadu nepřesností, které obsahuje dnešní pojetí Spartaka a gladiátorů obecně, tak jádro jeho myšlenky stále zůstává živé.

Připomínejte si ho s námi každé pondělí ve 21.50 na Prima COOL.

(lol)

Zdroj