9 nejlepších filmů s hororovými legendami: Které díly slavných sérií vám stačí vidět?

Noční můra z Elm Street 3: Bojovníci ze sna (A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors, 1987)

Tvůrci surrealistické hororové série dělali, co mohli, aby vzorec padoucha zabíjejícího děti prostřednictvím snů mohli ozvláštnit. Toto úsilí jim vydrželo celkem 7 kontinuálních filmů, jeden crossover, jeden antologický seriál a jeden remake. Často jim ale podrážely nohy právě snahy o inovaci, především rozšiřování mytologie franšízy, a to z toho důvodu, že mnoho věcí (například snové démony z posledního kontinuálního filmu) ustavovaly až zpětně jako něco, co Freddyho provázelo celou dobu. Za nejlepší je považován paradoxně film, který mytologii Freddyho světa téměř neupravuje, naopak na rozdíl od předchozí dvojky a následujících dílů staví vyprávění na schématu jedničky – třetí díl s podtitulem Bojovníci ze sna.

Čtěte také: 8 výborných hororů z posledních let, které jste neviděli a měli byste to napravit

Trojka oproti jedničce posouvá své hrdiny. Freddy už není anonymní hnusný démon, jehož původ je trochu záhada, ale velice konkrétní padouch s jasným cílem, jenž si navíc stihl vyvinout vlastní osobnost. Ano, suché hlášky a černý humor, které jsou pro Freddyho typické, přišly až s jeho třetím filmem. Svěží inovaci přinesli i jeho protagonisté. Ti představují kontrast proti hrdinům jedničky, což byli nic netušící teenageři se záměrně negativními charakteristikami vykreslenými tak, aby jim divák v souladu s pravidly slasheru tu smrt tak trochu přál.

Hrdinové Bojovníků ze sna jsou oproti tomu ustaveni jako postavy, jimž popálený zabiják nedopřává klidný spánek už nějakou dobu. Hrdinové jsou navíc sice problémoví teenageři, ale s pochopitelnými motivacemi a nabízející divákům ztotožnění. Když u sebe objeví schopnosti, které by mohly přízračnému pedofilovi zavařit, mění se vzorec hororu spíš na temnou fantasy, na což ostatně upozorňují i sami tvůrci, když jednoho z hrdinů učinili chodící studnicí na odkazy na Dračí doupě.

Hellraiser II: Svázaný s peklem (Hellbound: Hellraiser II, 1988)

Výrazný žánrový posun od brutálního hororu k brutální temné fantasy učinili i tvůrci druhého dílu další legendární série. To je ostatně vidět na práci s hrdiny filmu Hellraiser II: Svázaný s peklem, kteří jsou mnohem komplexnější. Stejně jako první díl, i dvojka pracuje s konceptem kolektivního hrdiny, jen je o něco méně jasné, jak moc je hlavní padouch opravdu padouch. Tedy, nakonec se to vyjasní, ale chvilku to trvá.

Překvapivě se to týká i skupiny démonů, téměř nepřemožitelných zloduchů jedničky, kteří ve dvojce ukážou překvapivou rozvahu ohledně toho, kdo si zaslouží či nezaslouží jít do pekla. Navíc zde konečně uvidíme vnitřek pekla, ze kterého pekelní sadomasochisté pocházejí, a to včetně jeho nelidského vládce. V té chvíli film uplatňuje vzorce příběhů o postavách vtažených do fantastického světa, byť má svět stvořený Clivem Barkerem k Narnii hodně daleko.

Saw: Hra o přežití (Saw, 2004)

Ohledně mnohadílné série o muži, který pomocí mrzačení a psychického týrání dělá ze svých obětí lepší lidi, mají kritické žebříčky překvapivě jasno. První díl s názvem Hra o přežití je jeden z těch malých zázraků, od kterých nikdo nic moc nečekal. Jednoduchá a rozpočtově skromná premisa o dvou lidech a jedné mrtvole na opuštěné veřejné toaletě staví nejen na brutalitě a promyšlených pastech, ale také na slušně vystavěném vyprávění a funkčním dávkování informací jak o pozadí zápletky, tak o postavách samotných. Film nechává postavy bojovat o život v jedné místnosti, zatímco o sobě odhalují to nejlepší i to nejhorší, a to není úplně něco, co vykompenzujete větší brutalitou a čím dál tím směšnějšími pastmi.

Halloween: H20 (Halloween H20: 20 Years Later, 1998)

U Halloweenu je dost náročné vybrat nejlepší díl, třebaže si tato série prošla tím nejhorším. I díky tomu se série nakonec rozmělnila na několik dalších podsérií, které se vzájemně ignorují a rozvíjejí pozadí legendárního maskovaného vraha každá po svém. Nicméně po ikonické jedničce přišly dva skvostné sequely, které se oba soustředily na hrdinku prvních dvou filmů Laurie (Jamie Lee Curtis) léta po řádění nezastavitelného psychopata.

Halloween z roku 2018 je studií traumatu, které se mění v dědičnou posedlost, zatímco film s podtitulem H20 ukazuje nebezpečí vyhýbání se svému traumatu čelit. Oba filmy jsou skvělou reflexí starých žánrových konvencí, oba se vyznačují silnými ženskými hrdinkami. Nakonec můžeme jeden malý plusový bod navíc přihodit právě H20ce, která ukazuje nejen skvělou proměnu ustrašené trosky v odhodlanou bojovnici, ale dává trudné sérii i výbornou závěrečnou tečku, která Michaelovo řádění definitivně končí. Tedy aspoň do chvíle, kdy se někdo rozhodl natočit příšerný sequel s podtitulem Zmrtvýchvstání.

Candyman (1992)

Oproti předchozím sériím tohoto žebříčku vypadá Candyman trochu jako chudý příbuzný, série totiž čítá „jen“ čtyři filmy. Přesto si své zařazení do seznamu těch nejlepších zaslouží. Thriller Clivea Barkera o studii fenoménu městských legend, která se ošklivě zvrtne, se vyjímá v barkerovsky surrealistické náladě. Pracuje totiž na kontrastu špinavého, až naturalistického světa chudinských čtvrtí a ledabyle posprejovaných budov, zároveň uvádí do děje téměř snovou postavu zabijáka s hákem místo ruky. Hlavní hrdinka si přestává být jistá, nakolik ji stíhá po uctívání lačnící brutální přízrak a nakolik sama propadá šílenství. A to je vždycky sázka na jistotu.

Snímek navíc doprovází skvělý soundtrack Phillipa Glasse, jenž měl o výsledném filmu trochu vznešenější představu než jeho ostatní tvůrci, a tak místy vyznívá, že má lepší soundtrack, než si zaslouží. Následovaly dva sequely utopené v béčkových vodách a před pár lety se snímek dočkal dalšího pokračování. Byť je výborné a představuje téměř stejně vyrovnané setkání reality s přízračným světem, podráží mu nohy nesympatický hlavní hrdina a přílišný apel na politická témata.

Pátek třináctého 6: Jason žije (Jason Lives: Friday the 13th Part VI, 1986)

Tento relativně zábavný klon Halloweenu pracuje s klasickým slasherovým motivem, vrahem bez tváře, plátkujícím nic netušící teenagery. Na rozdíl od Johnem Carpenterem započaté série ale nikdy nepřekročil stín jejího slabšího bratříčka, a to ani přes ty nejdivočejší inovace, jaké producenti vymysleli. Zřejmě si to uvědomují i tvůrci filmu Jason žije, který přistoupil na to, že nic víc než tupou a přemrštěnou krvavou zábavu zkrátka nevymyslí. Zombie oživlé bleskem, lámání páteře i vyloženě černé vtípky dělají z šestého dílu skvělou a velmi zábavnou podívanou.

Blair Witch: 20 let poté (Blair Witch, 2016)

První díl byl relativně nápaditým kouskem, víc než o filmařských kvalitách ale vypovídal o schopnosti svých tvůrců pracovat se silou tehdy ještě docela matoucího internetu. Druhý díl se snažil o vyždímání tohoto aspektu a vyplutí do vod metavyprávění, když jeho hrdinové zjišťují, že první díl, jenž považovali za fikci, se nejspíš zakládá na pravdě. Neukočírované a ne moc vynalézavé vyprávění ale se ale postaralo o to, že je samotná premisa na filmu tím nejzajímavějším.

Třetí díl pak plně navazuje na jedničku, a o poznání více si však vyhrává jak s motivy found footage, tak i se schopností titulní zlodušky manipulovat časem i prostorem. Film tak spíš místy připomíná temné sci-fi než okultní horor, přičemž si zábavně hraje s konfliktem, nakolik je lepší zlo viděné či zlo skryté.

V zajetí démonů (The Conjuring, 2013)

Hororová série založená na z určité části nejspíš pravdivém příběhu manželského páru lovců démonů se rozjela cestou nejen kontinuální série, ale i různých spin-offů. Do kin jich za poslední dekád dorazil nespočet, vypravěčsky je však dodnes nejpovedenější právě první díl V zajetí démonů. Do puntíku totiž splňuje svou definici, když z rodinných hodnot dělá spojující motiv pro titulní hrdiny, rodinu, kterou ochraňují, i hlavního padoucha.

Insidious (2010)

V zajetí démonů by asi nikdy nevzniklo, kdybychom předtím nedostali Insidious. První díl je sice takovým nepřiznaným remakem Poltergeista, dost ale vylepšuje děsící techniky. Lekačky jsou doprovázeny nervózními smyčci, díky nimž vidíme život démony stíhané rodiny jako živoucí noční můru. V souladu s pravidly moderního hororu jsou navíc démoni nekomunikativní monstra, působící jako animální bytosti v lidské kůži, což je ještě děsivější.

Zdroj: Autorský text