Od Vřískotu k Chatě v horách: Vybrali jsme 5 nejzábavnějších hororů všech dob!

Některé horory se berou tak vážně, že u nich vydrží jenom prvodiváci celého žánru. Pak však existují i daleko kreativnější filmy, které se nebojí trochu nastavit zrcadlo nejomílanějším postupům daného žánru a obtočit kolem nich trochu vtipného popichování. Jedním z nich je i úterní lahůdka Dale & Tucker vs. Zlo, v níž se dvojice domnělých vrahounů ukáže být docela obyčejnými chlápky, kteří se jen ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Solidně vydařený snímek (na ČSFD má pěkných 74%), který uvidíte v úterý ve 22.40 na COOLu, ale nestojí zcela osamocen. Vypíchli jsme proto nejen jeho přednosti, ale i přednosti jeho čtyř žánrově subverzivních kamarádíčků.

Tucker a Dale vs. Zlo

Pro start si připomeňme, čím se vlastně budete moct potěšit v úterním programu. Na první pohled máme co do činění s klasickou vyvražďovačkou, v níž proti sobě stanou úchylní vrahounští burani (jeden z nich hraný geekovským miláčkem Alanem Tudykem!) a partička městských teenagerů. Tohle klišé je tak staré, že už ho jiné filmy stihly mnohokrát zrecyklovat, včetně komedie Nekecej a pádluj. Jenže Tucker a Dale vs. Zlo jsou jiní...

Film se totiž namísto náctiletých turistů na story divá právě ústředními sympatickými burany, kterým jde hlavně o to si zarybařit a pěkně se vylít – jenže pak si kolem procházející partička středoškoláků (omámená filmovými horory) usmyslí, že jim Tucker a Dale jdou po krku. Vzniká tak komedie plná omylů, po níž se na klasické horory už nebudete nikdy dívat stejně.

Chata v horách

Tucker a Dale však mají přímého a velmi populárního konkurenta v Chatě v horách alias Cabin in the Woods. I tady jsou v hlavní roli hororové archetypy, a i zde věci nejsou, čím se zdají být. Chata v horách namísto alternativní interpretace hororových archetypů všechny opakuje s pečlivostí dobré encyklopedie. Všemožným kanibalským zabijákům, vampírům lačnícím po krvi i teenagerům v ohrožení ale dodá nečekanou pointu – rituální vyvraždění partičky chatařů se musí dít proto, že si to přejí prastaří pozemští bohové...

Hlavními postavami tak ve skutečnosti nejsou ani tak postupně umírající náctiletí, ale několik vládních agentů, kteří jako režiséři pro potěchu Prastarých vypouštějí na uvězněné teenagery jedno monstrum za druhým. Celý film je metaforou toho, jak vznikají a fungují filmové horory, jen je vyprávěný perspektivou jejich tvůrců. Ostatně i zdejší Prastaří bohové nejsou vlastně nikým jiným, než filmovým divákem – oba druhy si nezřízeně libují v tom, když nezúčastněně pozorují utrpení. Přiznejte si, že pokud se vám líbí horory, nejste na tom odlišně! Sebevědomé nakládání s příběhem ostatně není nic divného, vzhledem k tomu, že scénář k filmu napsal Joss Whedon (Buffy, Firefly, Avengers 1 a 2).

Funny Games

Když se hororu ujmou artoví filmaři, je výsledek vždycky fajn. Dalším příkladem sebehanícího filmu je vyvražďovačka Funny Games, v níž si dvojice sadistických magorů vezme jako rukojmí americkou rodinku.

Zdejší pachatelé se však znovu často obracejí k divákům jako ke svým spolupachatelům a pečlivě následují pointy hororové zápletky. Jsou tak například šokováni, když se jejich zajatci nechovají jako běžné hororové postavy a rovněž se sami ve třetí čtvrtině filmu vypaří – to celé, aby měla rodina (a diváci) pocit chvilkové naděje před vyvrcholením příběhu. Režisér Michael Haneke přitom svůj film dokonce natočil dvakrát. V roce 1997 nejprve v rakouské verzi, o dekádu později pak v americké.

Dějiny násilí

Máte pravdu, Dějiny násilí nejsou žádný klasický horor – tenhle akční thriller je však jen co by kamenem dohodil od klasického filmového strašení, pouze se namísto bubáků děsíte ošklivými lidmi. Na režisérskou stoličku navíc usedl David Cronenberg, klasik prapodivných hororů. A je to setsakra znát!

Dějiny násilí totiž vyprávějí o obyčejném vlastníkovi bufetu, který jednoho dne hrdinsky zneškodní dvojici darebáků, kteří mu ohrožují hosty. Profesionalita, s jakou taťka od rodiny zrušil dva gangstery, je však důvodná. Titulní klaďas se totiž ukáže být nájemným vrahounem na odpočinku, který má sám na rukou spoustu krve. A tím zdejší vyprávění teprve začíná...

Vřískot

Na závěr samozřejmě nemůže chybět ani klasika hororových parodií, která přímo spoléhá na to, že postupně umírající hlavní postavy znají hororová klišé a snaží se jim vyhnout.

Vřískot je tím zřejmě nejočividnějším příkladem sebecitujících se hororů, a není proto divu, že ovlivnil celou řadu následovníků, například Fakultu. I v ní se hlavní postavy snaží mimozemské invazi zamezit s pomocí nerdů, kteří chápou, jak podobné invaze fungují ve fikci.

Kéž by podobnou znalost měl i Dale a Tucker. Jejich hororové trampoty začínají v úterý ve 22.40 na Prima COOL.

(lol)