Recenze katastrofického Moonfallu: Režisér Dne nezávislosti a Hvězdné brány se vrací k maximální destrukci

Co by lidstvo dělalo, kdyby se Měsíc vychýlil ze své rotace a začal se nebezpečně blížit zemskému povrchu? Nedávná katastrofická satira K zemi hleď! se pokoušela téma neodvratné tragédie uchopit moderním, společensky uvědomělým způsobem. Klasik katastrofického žánru Roland Emmerich však na tato moderní pojetí zjevně moc nevěří a dává přednost poctivé destrukci ze staré školy.

Ačkoli dnes už trochu vysmívaný, Emmerich je přece jen fascinující režisér. Už ve svých prvních západoněmeckých filmech z poloviny 80. let ukázal tak velké ambice, že netrvalo dlouho a postupně se vypracoval v jednu z nejikoničtějších tváří Hollywoodu 90. let. Od Univerzálního vojáka přes Hvězdnou bránu, Den nezávislosti a Godzillu až k Patriotovi – Emmerich s železnou pravidelností dokázal každé dva roky nasypat do kin epické blockbustery, k nimž se řada filmařů dodnes vztahuje.

V novém miléniu však jeho ustrnutí bylo přece jen patrné. Katastrofické filmy jako Den poté či 2012 už do žánru nic nového nepřinesly, historická digitální pohádka 10 000 př. n. l. budila spíše rozpaky a ani návraty k osvědčeným vzorcům v poslední pětiletce ho do první filmařské ligy nevrátily. A ve stopách nedávné Bitvy u Midway a pokračování Dne nezávislosti kráčí i s měsíční novinkou.

Ta po vzoru Dne nezávislosti či tematicky podobném Armageddonu a Drtivém dopadu stojí na tradičním hollywoodském patosu, jehož anachroničnost dnes bije do očí. Emmerich se nepokouší o žádné společenské komentáře, kousavou reflexi žánru či hrátky s diváckými očekáváními. Po celých 131 minut stopáže servíruje zcela předvídatelnou, avšak díky tomu i oddechovou podívanou, která působí, jako by ji někdo zapomněl před dvaceti lety v šuplíku.

Hlavními hrdiny jsou astronauti v podání Patricka Wilsona a Halle Berry. Během jedné rutinní mise na orbitě dojde k tragické smrti jejich kolegy vinou neznámého roje částic. Wilsonovu postavu stojí tento incident kariéru i manželství, zato jeho parťačka je povýšena a dostane se do vedení NASA. Po deseti letech sledujeme jejich rozpadlé partnerské vztahy, avšak přítomnost milovaných dětí dává jasně najevo, že postavy stále mají o co hrát. Záchrana světa? No budiž. Záchrana dětí? Bez váhání!

Moonfall Zdroj: Lionsgate

Moonfall Zdroj: Lionsgate

Ústřední trio doplňuje konspirační teoretik v podání Johna Bradleyho, který je známý díky roli dobráckého Samwella ze Hry o trůny. Snad jen životní náplň jeho postavy, jíž je vytváření konspirací o povaze vesmíru, a také všudypřítomné smartphony jsou jedinými indikátory, že se děj snímku odehrává v současnosti, nikoli o čtvrt století dříve. Je tedy vidět, že fenomén konspirací jako společensky problematického fenoménu Emmericha nezajímá, zato divácké napojení na nepravděpodobného hrdinu z okraje společnosti ano; a pokud k tomu postava dokáže občas přihodit i nějaký ten odlehčující vtípek, není co řešit.

Zmíněná staromilskost může znít jako přednost a pro spoustu diváků se bude jednat o výhodu. Všechny prvky ve filmu přehledné – snad až na vysvětlování, jak se to s tím měsícem ve skutečnosti má, z čehož každého diváka ochotného o tom přemýšlet okamžitě rozbolí hlava. Nakonec však ani audiovizuální a emocionální atrakce nejsou dostatečně originální nebo cool na to, aby odtáhly pozornost od nesmyslného děje.

Většinu líbivých záběrů jsme totiž už v minulosti viděli – leckdy lépe. Emmerich si bere leccos nejen ze svých předchozích snímků, ale třeba i z Eternals, Melancholie či Godzilly vs. Konga. Pokud si ale chcete zavzpomínat na filmy, které jste jako malí hltali, Moonfall tohle zadání vcelku splní. Celá recenze by tedy mohla začít i skončit prostým, leč všeříkajícím hodnocením: Je to prostě Emmerich.