Jak jsme proboha došli k Twilightu: Vývoj filmových vlkodlaků od A do Z

V pátek večer se na COOLu promění výprava partičky studentů do "opuštěné" osady zlatokopů v boj o holý život – namísto sešlých horníků totiž ve své destinaci objeví smečky vražedných vlků! Ačkoliv nepatří naše milé páteční béčko Město vlků mezi tradiční vlkodlačí bijáky, v posledních letech jde o jeden z mála filmů, které se snaží psovitým šelmám napravit pověst. Někdejší etalon kvality vlkodavů, vlkodlačí horory, totiž nejpozději okolo příchodu ságy Stmívání notně otupily své tesáky. Čtěte, proč vlastně dnes už vlci a vlkodlaci nejsou, čím bývali dřív!

Hororové kořeny

Vlkodlaci samozřejmě pocházejí z období sahajícího dalece za filmovou éru – podle folkloristů se pravděpodobně zrodili jako mýtus personifikující tehdejší dominantní predátory Evropy, tedy vlky. Nikoliv nadarmo mají lidské společnosti v místech s jinými predátory – například jaguáry nebo hyenami – své vlastní verze jaguárodlaků a hyenodlaků. Fakticky! Ve filmové éře se vlkodlaci začali hlásit ke slovu od poloviny 30. let 20. století. Především studio Universal tehdy přišlo s hororovou verzí toho, co má dnes Marvel – svébytnou filmovou sérií založenou za různých hororových postavách. Prvním vlkodlačím výstřelkem byl Americký vlkodlak v Londýně (1935), jehož úspěch sice zastínili Drákula a Frankenstein, hororové kořeny v děsivých bijácích Universalu ale filmoví vlkodlaci nezapřou. Vlnu vlkodlačích filmů však přece jenom úspěšněji vykopl teprve Vlkodlak (1941) s Lonem Chaneym ml., klasikem hororového filmu, jež spolu se svým tatínkem ztvárnil asi tak 90 % nejděsivějších postav první poloviny století. Vlkodlak, který se před pár lety dočkal remaku, dodnes platí za solidní klasiku, která pomalu buduje napětí i teror z toho, že je lykanotropie metaforou pro kompulzivní sériové vrahouny.

První vlna postupně opadala, až se kolem 60. let vlkodlaci starého ranku stali spíše roztomilými báchorkami – tehdejší horory už díky Hitchcockovi patřily jiným mistrům. Pár filmařů udržovalo pochodeň plápolající, například tehdejšími hammerovskými horory jako The Curse of the Werewolf (1961), jednalo se však spíše o materiál pro fajnšmejkry. Naštěstí brzy přišla další etapa, která vlkodlakům vrátila tesáky. Drsná 80. léta v sobě skloubila krvavou estetiku a vysoké produkční kvality nejen u vlkodlaků. Filmy najednou byly drsnější, ale zároveň i dražší, protože měl každý producent po Vetřelci a Hvězdných válkách dojem, že publikum touží po fantaskní brutalitě. Dekádu nakopla dvojice filmů Americký vlkodlak v Paříži (1981) a Kvílení vlkodlaků (1981), které vrátily příběhy ke kořenům o náhodném kousnutí. Americký vlkodlak v Paříži je ve skutečnosti příkladem drolení původně hororového žánru – jedná se totiž spíše o komedii. Brutální zvláštní efekty však zaručily, že vážně nešlo o komedii pro dětské publikum... Popularita obrozených vlkodlaků pokračovala v pohádkovém Společenství vlků (1984) jako variaci na Karkulku, ale i Stříbrné kulce (1985) jako překvapivě věrohodné adaptaci Stephena Kinga. I tyto filmy lze v mnoha scénách označit spíše za černé komedie než za klasický gotický horor o kousnutí jako variaci hříchu. Dekádu na to ve Vlkovi (1994) už dokonce dorazí příběh, jenž vlkodlaka s tváří Jacka Nicholsona neoznačuje za záporáka, ale naopak za hrdinu!

V době parodií

I vlkodlaci, stejně jako každé monstrum nebo žánr obecně, se zkrátka stali předmětem revize a snahy přijít s něčím novým. Původní nápady filmařů časem erodovaly a odkryly parodie, komedie a satiry. Neznamená to, že jde o špatné filmy – v této éře šlo třeba o Temný úplněk (1996), který obsahoval zvrat v podobě střetu vlkodlaka a rodinného německého ovčáka. Nejlépe na bijáku Moje sestra vlkodlak (2000) o náctiletých vlkodlačicích lze však ilustrovat, že vývoj vstříc “humanizaci” záporáků očekává každou filmovou bestii. Bagatelizace vlkodlaků do milovníků ze Stmívání tak byla svým způsobem nevyhnutelná. Postihla totiž všechny aspekty monstra na filmovém pásu. Stále může jistě vzniknout klasický horor drsného kalibru, mnohem častěji se však bude opakovat to, co tu již bylo dávno před ním. Naopak nové filmy, například i parodie F. D. Roosevelt, lovec werwolfů (2012), se mnohem více zaměřují na dekonstrukci někdejších látek. Vlkodlaci zkrátka, jako všechno, byli produktem své doby. A dnešní doba žádá poněkud jiné strašení, než jako panovalo před 80 lety.

Podaří se Městu vlků resuscitovat alespoň klasické vlkodavy? To uvidíme na Prima COOL už v pátek ve 22.10.