Jak dopadla děsivá novinka od režiséra Šestého smyslu? Tady je recenze filmu Čas

Když si nějaký film vyslouží průměrné hodnocení, obvykle to znamená, že zcela zapadá do šedi ostatní produkce a nijak výrazně se od svých žánrových bratříčků a sestřiček neliší. Snímky indického hitmakera M. Night Shyamalana jsou však opačným případem: Vedle všeobecně uznávaných novodobých klasik (Šestý smysl, Vyvolený, možná i Znamení) a nezpochybnitelných propadáků (Poslední vládce větru) tvoří většinu jeho filmografie díla, která spousta diváků nedocenila, nepochopila, odmítla.

A není divu, padesátiletý filmař se téměř vždy snaží své publikum šokovat, překvapit nečekaným zvratem či směsicí motivů, které nejsou zvyklí vídat pohromadě. Výsledek však bývá rozpačitý, což platí i pro novinku s tajemným názvem Čas.

Bezmála dvouhodinový film nás zavádí do exotického letoviska, kde lidé spokojeně tráví dovolenou. Zhruba tuctu z nich nabídne ředitel resortu atraktivní nabídku: Mohou vyrazit na celodenní výlet na nedotčenou pláž, nacházející se na opačném konci ostrova. Tak se ve fotogenické zátoce ocitnou tři manželské páry plus několik dětí, psů, babiček a navrch jeden podezřelý rapper. Poměrně záhy se však začnou dít nejen zvláštní, ale i nepříjemné věci – osazenstvo pláže začne stárnout, což hlavně pro děti a staré lidi znamená spoustu problémů…

A co je Shyamalanovým problémem? Že nezná míru. Řada postav se bez příčiny chová divně už před odjezdem na pláž. Některé z nich jsou pouhými karikaturami (starostlivá psycholožka, která se chce pořád bavit o pocitech), oproti tomu u jiných je vidět snaha o hlubší prokreslení (drsně se tvářící, ale v jádru citlivý rapper). I řadou jiných technik se režisér snaží rozhodit diváky v místech, kde to prostě nedává smysl. Snímek proto začíná jako rodinné drama, postupně se změní ve stylizované podobenství, pak survival horor a končí jako paranoidní konspirační thriller.

Námět o skupině lidí vytržených ze svého standardního prostředí a zasazených do prostředí tropického ráje by mohl fungovat v každém z těchto žánrů, avšak není důvod snažit se vše nasoukat do jednoho filmu.

Režisér a scenárista v jedné osobě tak sice udržuje diváka v permanentním napětí, kterou z nabízených (žánrových) cest se film vydá, zároveň mu však i zabraňuje, aby si nabízenou linku naplno prožil. Fanoušci seriálu Ztraceni zde budou jako doma – nejen díky atraktivnímu prostředí, nýbrž i kvůli zjevné tvůrčí snaze nahodit spoustu udiček a čekat, co se chytne.

U řady předchozích Shyamalanových filmů šlo říci, že je špatně snad všechno. V případě Času by takový odsudek nebyl fér, řada nápadů docela funguje: Především střední pasáž, bez spěchu sledující pomíjivost každodenních problémů a prchavost lidského života (obzvlášť v kontrastu s neměnnou, věky přetrvávající přírodou), stojí za pozornost a příjemně poslouží jako nenásilné mindfulness cvičení.

Plynutí času podtrhuje i panoramatická kamera a místy se Shyamalanův kameraman Mike Gioulakis vytasí i s esteticky podmanivou jízdou či vypíchnutím zdánlivě nepodstatného detailu – není náhodou, že má za sebou (vedle posledních Shyamalanových snímků) i práci na hororu Neutečeš, mysteriózní neo-noirovce Záhada Silver Lake či atmosférickém sociálním thrilleru My. Právě tyto filmy totiž mají k tajemné novince náladou docela blízko.

Protichůdné reakce, které vyjadřuje hodnocení prvních českých diváků i zahraničních kritiků, jsou tak zcela na místě. Jak je u Shyamalanových filmů zvykem, je třeba jít dílu hodně naproti a akceptovat řadu svérázných rozhodnutí autora. Jistě není náhodou, že tentokrát si do svého filmu napsal malou roličku, v níž jako pomyslný bůh shlíží na své ovečky. Velikost jeho ega ho leckdy dovede až na hranu trapnosti; či rovnou i výrazně za ni. Tahle rozhrkaná dovolená má spoustu kazů, jako téma k hospodským diskuzím však poslouží překvapivě dobře.

Mysteriózní thriller Čas můžete vidět v kinech od čtvrtka 22. července.