Michal Horáček: Bez disciplíny se neobejdete

Víte, co vás v pořadu TGM čeká?

Ne a ani to nechci vědět. Půvab takového pořadu je v tom, že je neočekávaný a ukáže se schopnost improvizace jak hosta, tak moderátorů.

Umíte si sám ze sebe udělat legraci?

Chtělo by se mi sebevědomě říct, že ano, ale záleží na situaci, takže říkám, že někdy ano. Člověk se musí uvolnit a pochopit, že není středem světa. A humor toto otestuje velmi dobře.

Píšete básně, písňové texty, ale třeba i drobné sloupky na facebook. Máte oblíbené téma, které se prolíná vaší tvorbou?

Ani ne. Kdybych se věnoval jen oblíbenému tématu, měl bych příliš úzký pohled na život. Já naopak vítám témata a pohledy nové, které jsem nikdy neměl. Někdy se přistihnu, že o něčem přemýšlím jinak, z jiného úhlu pohledu, což mě baví, a to se snažím zachytit. Zajímá mě úplně všechno, co se týká života a lidí.

Řekl byste o sobě, že máte velkou vnitřní disciplínu?

Ano. Musím ji mít, abych mohl psát a tvořit. Umělecká tvorba je závislá na nápadu. Bez něj by vám byla disciplína k ničemu. Ale pak přichází fáze zpracování, která už vyžaduje značnou práci. Náš jazyk je totiž jeden z nejobtížnějších na světě, má v sobě spoustu vrstev a do nich je potřeba se ponořit a pohrát si s nimi. Uvědomil jsem si to zejména při tvorbě villonských balad, velmi specifické básnické tvorbě. V tomto žánru je napsaná například sbírka Český kalendář.

Proč jste se pustil právě do tvorby básní v této formě?

Tuto formu jsem si vybral proto, že mě okouzlila bravura Vítězslava Nezvala, který v roce 1936 vydal sbírku villonských balad pod pseudonymem Robert David. Řekl jsem si, že tu skoro osmdesát let nikdo nic takového nenapsal a že je to škoda. Vzal jsem tento nápad jako výzvu, které jsem se chopil. A řekl jsem si: Jestli si to myslím, tak to zkusit musím. Na sbírce, která obsahuje 36 básní – Nezval jich napsal 52 – jsem pracoval několik let. Stále před ním smekám. Snad má sbírka má smysl a někoho potěší. Čeština je krásný jazyk, jako by měla emotikon obsažený v každém slově.

Co říkáte tomu, jak dnešní češtinu ovlivňují různé amerikanismy a novotvary?

Čeština byla vždycky vystavovaná lingvistickému tlaku zejména němčiny. Totéž je teď s angličtinou, do jazyka proniká nesmírná spousta různých nejen slov, ale i vazeb z angličtiny, některé jsou dokonce výhodné třeba při psaní SMS a podobně. Asi se tomu nedá bránit, ale je potřeba používat je citlivě. Naštěstí stále vychází knihy, desky a jiná díla, v nichž je krása češtiny stále zachovaná.

V těchto dnech vychází deska Segrado, na niž jste napsal texty pro zpěváka Františka Segrada. V čem je toto album specifické?

Kromě Českého kalendáře je asi nejvýraznější, bylo možná nejpracnější. Františku Segradovi je 60 let, mnoho let vystupuje na různých koncertech, ale tato deska je jeho debut, je to poprvé, kdy on je hlavním protagonistou. Má jedinečný hlas, není tu žádný podobný, ale zejména má schopnost vyprávět. A já píšu příběhy. Napsal jsem příběhy, jichž je on jedinečným vypravěčem. S takovými lidmi jsem vždycky chtěl pracovat. S lidmi, kteří umí zaujmout, dojmout, rozesmát, chytit nás a přidržet u příběhu. A on to umí. Jsem rád, že jsem mohl přijít a desku s ním udělat. Možná to tak mělo být. Jsem moc rád, že to tak mohlo být.

Monika Seidlová

VIDEO: Roman Šebrle: "Na Geňu a Suchoše jsem si vzal golfovou hůl"