Je Gladiátor 2 stejná pecka jako jednička? Recenzujeme největší film roku

Ridley Scott nikdy netočil pokračování vlastních filmů, a když pravidlo porušil v případě Vetřelce a snímků Prometheus a Covenant, dopadlo to dost rozpačitě. Obavy o druhého Gladiátora byly po podivném loňském Napoleonovi značné, ale už zkraje můžeme prozradit, že zbytečné. Scott se totiž rozhodl tentokrát nevymýšlet už vymyšlené a stvořil vlastně dost konzervativní pokračování, které ve své první polovině působí skoro jako reboot originálu, jen v rozmáchlejších kulisách. Dvojka ničím zásadním nepřekvapí, a komu stačí, že dostane špičkově zfilmovaný a na patos i nostalgii sázející hrdinský mýtus v kulisách antického Říma, dostane ho vydatných 150 minut!

Všechny původní prvky se povedlo nějak rozpracovat, jenže pokaždé za ně lze připojit i nějaké ALE. Válečné scény i boje v arénách jsou výrazně pompéznější než v jedničce, ale přestože je na nich znát důkladná péče, výprava i choreografie, působí trochu uměleji, protože prostě více sázejí na CGI. Navíc nedoručí žádnou scénu, na kterou by se vyloženě vzpomínalo, snad protože tentokrát chybí burácivé hudební motivy od Hanse Zimmera.

Rovněž zápletka je košatější a mocenské intriky až telenovelově zamotanější, což se projevuje třeba tím, že dostáváme rovnou dva zhýralé diktátory Getu (Joseph Quinn) a Caracallu (Fred Hechinger), plus jednoho intrikána v pozadí navrch, a to v podobě Macrinuse (Denzel Washington). Jenže tím, jak je příběh méně sevřený, nenechává dostatečně rezonovat jednotlivé osudy. Třeba tragický souboj, k němuž dojde zhruba ve dvou třetinách příběhu, mohl být emocionálním vrcholem, jenže ve výsledku vyzní vlastně dost ploše.

Přitom herci jsou bez výjimky solidní, až skvělí. Hlavní hrdina Lucius (Paul Mescal) sice není tak výrazný jako svého času Maximus (Russell Crowe), ale má to tak být, jelikož příběh není tolik o něm a jeho osobní pomstě. Více prostoru je věnováno společenskému podobenství, což dalo příležitost Pedru Pascalovi a jeho válčením unavenému generálovi Acasiusovi. Využil ji i přes limity scénáře slušně, jen úplně nezapadnul a ztratil se v plejádě nablýskaných atrakcí.

Čtěte také: Éru gladiátorů ukončila vražda v Koloseu. Proč se bojovníci snažili v aréně nezabíjet?

Tušíme, že to bude opakovat většina recenzí, ale tím nejlepším možným způsobem se utrhl ze řetězu Denzel Washington. Originál se mohl opřít o šťavnatého záporáka v podobě Commoduse (Joaquin Phoenix), ale pokračování v tomto ohledu zvedlo laťku. Washington se každým gestem, dialogem či pohledem náramně baví, a diváky bere sebou. Palácovým machinacím, které jsou v první polovině lehce zdlouhavé a polopatické, a ve druhé naopak v úprku zakopávají o logiku, dodává takový odbrzděný drajv, že bychom se nedivili, kdyby mu ve zlatém rouše oděný extravagantní Macrinus vynesl třetího Oscara. Akademie by tím přišla o trochu škrobenosti.

Druhý Gladiátor našel sílu a čest v osvědčené zbroji svého předchůdce, což by bylo zcela v pořádku, kdyby od sebe oba díly dělilo několik let, nikoli takřka čtvrt století. Jeho zápletka i pohádkově zjednodušené pojetí společnosti a spravedlnosti působí v aktuálním celosvětovém kontextu úsměvně naivně a nedokáže k němu říct nic svěžího či zajímavého. Je každopádně příznačné, že v největším současném spektáklu o důležitosti svobody, demokracie a zejména odvahy za ně bojovat, je nejvíce přitažlivou a zábavnou figurou hlavní padouch, který jimi otevřeně opovrhuje.

Zdroj: Autorský text

Video: český trailer filmu Gladiátor II