28. února 2024 06:00

Recenze: Velkolepá Duna 2 aneb přednosti a slabiny nejočekávanější sci-fi roku

Druhý díl filmové Duny má jediný problém... je jím chystaná trojka.

Denis Villeneuve v roce 2021 dokázal, že Duna není nezfilmovatelná, jen se dosud nedostala do rukou dostatečně talentovaných lidí s láskou k předloze, odpovídajícím rozpočtem a tvůrčími možnostmi. Suverénním a audiovizuálně odzbrojujícím způsobem uvedl diváky do písečného světa, jeho postav i vztahů. Ze stovek stránek vydestiloval vše podstatné a pro dvojku si nechal zhruba jen poslední třetinu Herbertovy první knihy. Nyní mohl vše krásně zúročit, jenže pak si vzpomněl, že by vlastně rád trilogii, což se bohužel podepsalo na sice velkolepém, ale lehce plochém a neuspokojivém finále, které funguje hlavně jako vábnička na trojku. Ta má zpracovat následující román Spasitel Duny.

Skvělá úvodní hodina se pevně drží známých charakterů, ale přidává více napětí a akce, jak Paul Atreides (Chalamet) postupně přijímá roli proroka Lisana al-Gaiba a vede pouštní povstaleckou válku proti krutému rodu Harkonnenů. Pronikáme do tajemství Fremenů, jejich kultury i víry, kterou začíná zlověstně manipulovat Paulova matka Jessica (Ferguson) jako jejich duchovní vládkyně Ctihodná matka. Emotivní rozměr dodává Paulův prohlubující se vztah s fremenskou družkou Chani (Zendaya).

Bohužel, čím více roste hrozba odplaty Harkonnenů, tím ubývá zajímavých odstínů i civilnosti a celý film se spolu s hlavním hrdinou stáčí k černobílé osudovosti. Jakýmsi zlomem je černobílá (!) scéna z arény uvádějící sadistického Feyda-Rauthu Harkonnena (Butler), jehož zvrhlost musí být pro diváka zdůrazněna ohraným klišé – slastným olizováním čepele dýky.

V rámci zachování tempa se zkrátka vše postupně soustředí na Paulovu touhu po moci, pomstě a jeho mesiášský syndrom krmený přibývajícími davy fanatických přívrženců. Kde si kniha mohla dovolit širší záběr nebo naopak zajímavý detail, pomáhá si Villeneuve zkratkami a divák tak příliš náhle ztrácí vrstevnatou a pochybující postavu a dostává spíše kandidáta na pouštního Dartha Vadera. Jako by se Duna okruhem vracela ke Star Wars, které Herbertovu bohatou mytologii zjednodušily do galaktické pohádky o světlé a temné straně Síly. A je to trochu škoda...

Co se týče řemesla, strčí Duna dle očekávání žánrovou konkurenci do kapsy. Kamera Greiga Frasera fascinuje intimními detaily tváří i monumentálními sceneriemi s měřítkem, které umí srovnatelně snad jen Christopher Nolan. Vše doplňuje skvostný (a z jedničky z velké části zrecyklovaný) soundtrack Hanse Zimmera, který dříve čaroval i pro nejlepší nolanovky. A ten sound design! Jakkoli už se z toho stala fráze, málokterý film si zaslouží velké plátno a kvalitní prostorový zvuk jako zrovna Duna.

Většina obsazení předvádí naprostou hereckou extratřídu a jde o modelový příklad situace, kdy síla castingu pomáhá úspěchu filmu, který zase zpětně posiluje status svých hvězd. Z nováčků zaujme třeba Florence Pugh, která sice jako princezna Irulan dostala jen hrstku scén a šlo by ji škodolibě vnímat jen jako věšák na honosné kostýmy, jenže před kamerou přímo vyzařuje respekt a očekávání věcí příštích. Snad jen nepřítomně působící Christopher Walken v roli jejího otce imperátora Shaddama IV. nebyl úplně šťastnou volbou. Naprosté absolutorium zaslouží Zendaya jako Chani – její pohled relativizuje všechny důležité momenty Paulova přerodu v pochybného proroka.

Kéž by byly všechny současné blockbustery alespoň z poloviny tak poctivé, působivé a ponořené do svých fikčních světů. Druhá Duna má jednu jedinou zásadní vadu – měla dokončit příběh knihy, která sice nechává osudy hlavních postav otevřené, ale přináší i dílčí rozřešení. Film tohle potěšení nenabízí a místo toho zvláštním a násilně působícím můstkem předbíhá událostem. K překotnému závěru stačilo přidat třeba dvacet minut a mohli jsme dostat víc než jen prostřední kus série a dílo, které by obstálo i samo o sobě.

Zdroj: Autorský text

Populární pořady na Prima Cool

RE-PLAY

Zábavný / Esport / Publicistický