Díky za vzpomínky, pane profesore!

Joyce si žila docela spokojeným životem do doby, než jí ho zásadním způsobem změnila nehoda. Nešlo ovšem o změnu v důsledku vážného zranění a jeho následků, nešlo o ztrátu fyzických schopností. Právě naopak.

Joyce si přivodí nehodu na kolečkových bruslích při níž skoro vykrvácí. Díky pohotovosti svého šéfa, se kterým ve chvíli nehody právě telefonuje, je okamžitě převezena do nemocnice a připravena na infuzi. Jenže krev jejího typu není v nemocnici k dispozici, a tak zdravotníci vyrážejí do místní školy s cílem najít vhodného dárce. Tím se ukáže být profesor Justin Beckmann, se kterým se shodou okolností těsně před nehodou Joyce pohádala. Chtěla ho vyzpovídat v rámci ankety pro rádiovou stanici, kde pracuje, ale Justin ji ne právě vybíravým způsobem odmítl.

Poté, co se probere z bezvědomí, Joyce s údivem zjišťuje, že umí italsky, i když se to nikdy neučila, má znalosti, o kterých netušila, a trápí ji nevysvětlitelná chuť na maso, kterou jako vegetariánka nikdy nepoznala. Navíc se jí vracejí vzpomínky na ženu, kterou nezná. Po úrazu se přestěhuje do domu svého táty a při výletu lodí se náhodou potkává s Justinem a jeho dcerou. Další náhoda tomu chce, že dvojici omylem zamknou v místní knihovně a oni tu musí přenocovat. Joyce si uvědomí jejich vzájemné propojení, ke kterému muselo nějakým záhadným způsobem dojít při transfúzi, i to, že k sobě postupně nalézají cestu. Když ji Justin pozve na večeři, ráda přijme, ovšem v průběhu večera s hrůzou zjišťuje, že zčistajasna je opět tou starou Joyce bez vypůjčených znalostí a vzpomínek od Justina. Odchází, protože má pocit, že její původní obyčejné já nebude Justina přitahovat… Jak nakonec tenhle zamotaný románek dopadne?

.