První dojmy z Diabla IV! Návrat do temného světa se zatím jeví fantasticky. Půjde o hru roku?

Pakliže se nestane zázrak, o nejúspěšnější hru roku, co se prodejů týče, budou letos soupeřit jen dva tituly. Tím prvním jsou Hogwarts Legacy, které nabídly povedený výlet do světa čar a kouzel nejen herním nadšencům, ale vůbec všem fanouškům Harryho Pottera, kteří jindy hraní třeba tolik neholdují. No a tím druhým bude čtvrté Diablo – legenda žánru ARPG, jedna z nejmilovanějších herních franšíz a stálice veteránského studia Blizzard. To přitom hru poprvé odhalilo už na BlizzConu v roce 2019, od té doby horliví fanoušci s napětím očekávali, kdy se pro ně brány pekla oficiálně znovu otevřou – přičemž to definitivní datum spuštění připadlo na letošní červen. Ještě předtím, než se tak ale stane, poskytl Blizzard hráčům i novinářům možnost si hru osahat v tzv. early access betě. Jaké jsme si z ní odnesli dojmy?

Na úvod je třeba říct, že coby redakční expert na trávení desítek hodin ponořený do fiktivních světů všech možných herních RPG mám s Diablem nemalé zkušenosti. Na nějaké srovnávání s prvními dvěma hrami jsem sice trochu mladý (jen jsem k nim přičichl), ale nedávný remaster dvojky jsem si samozřejmě zahrál, trojku i její rozšíření mám pak přehrané do aleluja, a protože mám mobilní telefon (modří vědí), přičichl jsem i ke kontroverznímu Diablo Immortal. Na čtvrtou hru jsem se každopádně těšil jako blázen už od jejího oznámení, s tím se ale pochopitelně pojila i velká očekávání.

Nejprve k technickým aspektům. Celý test zahrnoval úvodní lokaci Fractured Peaks a hlavní město Kyovashad, maximální úroveň byla nastavena na 25 a k dispozici byly tři z celkových pěti povolání – Barbarian, Rogue a Sorcerer. Zbylá dvě, tedy Druid a Necromancer, se odemknou nadcházející víkend během open bety. Ve hře taky chyběla lokalizace, některé dialogy neměly doplněný voice-over, a jak vás úvodní obrazovka několikrát upozornila, vše je v tuto chvíli stále „work-in-progress“ – jinými slovy, co jsme viděli v betě, nemusí nutně být totožné i ve finální verzi. Já nicméně tak trochu doufám, že k žádným velkým změnám nedojde, protože představený materiál nejenže naplnil ona vysoká očekávání, on je dokonce ještě předčil.

Designem a stylizací se čtyřka vrací k uctívanému druhému dílu. Zapomeňte tedy na skoro až pohádkově líbeznou grafiku třetího Diabla, s nímž Blizzard možná až příliš opisoval od týmu pracujícího na World of Warcraft. Čtyřka má jasně vytyčený hororový nádech a je to vidět jak na prostředí, v němž se vaše postava pohybuje, tak na monstrech, s nimiž bojuje, nebo na samotném příběhu, který tady tentokrát hraje mnohem zásadnější roli. Od začátku je vaše postava (jejíž vytváření nabízí nemalé množství možností) renderována přímo do herních cutscén, kterých tu není zrovna málo, přičemž už první větší quest pak hráče nejspíš překvapí svou nezvykle temnou pointou. Pochvalu si ale zaslouží i práce s kamerou, která celému prologu dodává velmi filmovou podobu – což je za mě velké plus.

Nicméně ne všichni hráči Diabla jsou zvědaví na příběh, byť je samozřejmě hlavní záporačka Lilith – matka démonů a stvořitelka světa Sanctuary – bude napříč jejich průchodem hrou pronásledovat, ať už chtějí, nebo ne. I proto je dobré, že se na konceptu hektické akce, kdy váš hrdina střídá či spamuje jednotlivé útoky a schopnosti (takže se z něj stává doslova mašina na zabíjení pekelných nestvůr i zlých lidí), nic moc nezměnilo. Navzdory pár propadům FPS byly pohyb i akce krásně plynulé, vše mělo hezkou fluiditu, zvuky způsobovaného mayhemu krásně vyplňovaly prostor kolem vás a na těžší obtížnost jsem nikdy neměl pocit, že by souboje byly triviální, ale naopak to vždy vypadalo a působilo jako opravdová bitva, kde hráč musí sledovat, jakými schopnostmi nepřátelé disponují, a plánovat, jakým způsobem si s nimi v daném prostoru poradí. To se samozřejmě může změnit nejen s lepším vybavením, ale i v kooperaci s ostatními hráči.

Blizzard totiž se čtvrtým Diablem zkouší něco trochu jiného – místo single-player hry s možností kooperativního módu dostáváme live-service titul, kde na ostatní hráče budete ve skutečnosti narážet celkem často, a plnění úkolů, případně zabíjení world bossů, procházení dungeonů nebo PvP tady budou připomínat tradiční MMORPG hry. Údajně má existovat i způsob, jak tohle všechno vypnout. Minimálně autor textu byl však za přítomnost dalších hráčů rád, protože díky tomu hra působila živějším dojmem. Vedle online multiplayeru pak bude k dispozici i tzv. couch co-op, tedy možnost hrát s kámošem či partnerkou na jedné obrazovce.

Ale zpátky k samotným dojmům. Od úvodního cinematic filmečku přes první levely až po příchod do hlavního města počáteční zóny jsem nenávratně nabyl dojmu, že skutečně hraji něco výjimečného. Jako by se Blizzard poučil nejen z mobilního Diablo Immortal, ale i nezdarů spojených se třetím dílem, a upekl tentokrát hru, která spojuje moderní ovládání a přehledné UI s dospělým, temným a na každém kroku nebezpečným světem prvních dvou her. Především z toho ale vzešel nesmírně návykový zážitek, kdy zkrátka nechcete pustit ovladač z ruky, protože i blbý průzkum mapy je napínavá a obohacující zkušenost, v níž chcete pokračovat. Velkou součástí toho je samozřejmě i neustálá honba za legendárními itemy, již pochopitelně pohání i dopamin získaný s každým zabitým bossem.

Na závěr tedy nutno říct, že po dvou dnech odcházím s pocitem, že ve čtvrtém Diablu nejspíš strávím desítky ne-li stovky hodin. Velkou roli samozřejmě bude hrát také monetizace samotné hry, která v minulosti dělala Blizzardu maličko problémy. Pokud ale studio hráče neodradí nějakým vyloženě toxickým pay-to-win systémem, má zkrátka se hrou zaděláno na pořádný úspěch. Tento víkend, 24.–26. 3., si každopádně hru bude moct vyzkoušet každý a já bych vám to silně doporučil. Jenom pozor, ať vás následné čekání na příchod Lilith nebolí stejně jako mě.