5 nejlepších apokalyptických filmů, které by se mohly vyplnit

Obloha potemněla a sněžit již nepřestalo – to není popis nedávného počasí, ale našeho sobotního bijáku Den poté. Velkofilm z dílny mistra Rolanda Emmericha (Hvězdná brána, Den nezávislosti, 2012) oproti mnoha jiným fikčním příběhům svého režiséra vsadil na relativně věrohodné znázornění potenciálního apokalyptického scénáře. Není mnoho filmů, které by podobně dovedly příjemně vyděsit i vědecky sečtělejší diváctvo. Těchhle se ale prý docela bojí...

Den poté (ten klimatický)

Je jasné, že aby byl Den poté realistický, musel by namísto pár týdnů trvat pár dekád, ne-li staletí. Ale nehledě na to, jestli věříte majoritě vědců a jejich „klimatickým změnám“ anebo máte vše za konspirační teorii, tak nějak z dokladů o historii planety víme, že jsme tu v minulosti měli celou řadu šílených změn celoplanetárního podnebí. Pár set milionů let nazpět byla třeba celá planeta pokryta sněhem a ledem – a nechybělo mnoho a mohlo to tak zůstat napořád. V éře dinosaurů bylo naopak podnebí mnohem teplejší než dnes.

Jasně, biosféra se z toho vždycky dostala. Náprava ale mohla trvat miliony let a to je věk, kterým většina z nás tak nějak nedisponuje. Vzdor poněkud urychleným datům tak stále platí, že Emmerichův Den poté ukazuje potenciální apokalyptický scénář překvapivě věrohodně. Tentokrát totiž opilý pilot práškovacího letadla opravdu nikoho nespasí...

Den poté (ten atomový)

V rámci norem EU na seznamy apokalyptických filmů musíme zmínit alespoň jeden biják o atomové válce. Není to tak těžké – realistických filmů o jaderné přestřelce je asi všehovšudy pět v historii filmu a i filmoví fanoušci znají obvykle jen dva: Den poté a Vlákna. Pokud se však zeptáte majoritní populace, sdělí vám jméno pouze toho prvního (anebo rovnou řekne „Terminátor 2!“).

Den poté z roku 1983 je sice jen televizním filmem (a je to na něm poznat), tenhle poměrně levný výjev atomové přestřelky se však nebojí na americký film netypicky zabíjet hlavní postavy nalevo i napravo, nešetřit ženy ani děti a ukazovat pomalé scházení „hrdinů“ na nemoc z ozáření. Vlákna jsou možná kvalitnější, traduje se však, že když Den poté spatřil prezident Reagan, donutil ho kinematografický zážitek přehodnotit názor na užitečnost jaderných zbraní. A to je panečku nějaký sukces!

Drtivý dopad

Ačkoliv Drtivý dopad na konci 90. let ve filmové kvalitě předběhl Armageddon, čistě co do realismu je tenhle biják o vražedném asteroidu podstatně věrohodnější. Jak mezinárodní krize, tak i časový rámec anebo spojená snaha o sundání bludného balvanu tu sice odkapávají patosem, nějak takhle by to však jednou skutečně mohlo vypadat…

Možná si říkáte „hele, ale vždyť všichni vytýkali Armageddonu tu blbost s atomovkami“ – a máte napůl pravdu, navrtávat bomby dovnitř asteroidu nebo komety je poměrně neefektivní a nesmyslné. Nedávná studie NASA ale vypíchla, že jsou jaderné zbraně naší nejlepší nadějí na odklonění asteroidů větších než 2 km – vzdor nepřesnostem Drtivého dopadu bychom tak v realitě, stejně jako ve filmu, nejspíše sáhli po atomu…

Cesta

Jasně, Cesta si může dovolit být poměrně dost realistická díky tomu, že nikdo z diváků vlastně neví, co konec světa způsobilo. Film je záměrně vágní a jeho dva a půl flashbacku na události, kdy se svět kvůli NĚČEMU žene do propasti, toho více nevysvětlí než vysvětlí. Tentokrát však nejde o to, jak svět skončil, ale co následovalo poté.

Zatímco se filmy jako Šílený Max nebo Zombieland vyžívají v tom, jak dá konec světa znovu šanci na dobrodružství, v Cestě jsou zbytky lidstva v terminální depresi. Katastrofa totiž zničila zdroj potravin (a asi i vzduchu), takže jídlo promptně dochází a kanibalismus je asi nejčastější lidské hobby. Úplně každý, koho potkáte, může být potenciální kanibal – a to je daleko děsivější než tucet Šílených Maxů.

Nákaza

Tentokrát trochu švindlujeme, poněvadž v Nákaze zemřou snad jen 1 až 2 % světové populace – stěží lze tedy mluvit o konci světa jako takovém. Film, který byl napsán a natočen zcela dle akurátních vědeckých předpokladů běžné realistické pandemie (žádní zombíci), je však to nejbližší, po čem lze ve zcela věrohodném pojetí „semi-apokalypsy“ sáhnout. Navíc tu až do finálního součtu mrtvých není jasné, jak dlouho bude globální krize trvat.

Postavy na „trapné horečky“ umírají nalevo i napravo, včetně hned několika hlavních hrdinů a hrdinek, a divák, který při jejich pozorování nevinně zakašle, je kolegy obvykle promptně uvržen do karantény. Není to totiž konec světa, co nás na apokalyptických filmech tak děsí, je to šance, že se (EHM, EHM...) přeorá každodenní život každého z nás. A to je v Nákaze překvapivě silně hmatatelné!

Den poté udeří na Prima COOL v sobotu ve 20:15.