Mo-cap pod lupou: Jak funguje technologie, která nám dala Gluma, King Konga a Caesara?

Zrození planety opic přichází – první díl moderní “opičí trilogie” začíná na Prima COOL již v pátek ve 20.15. Nedílnou součástí filmu o tom, jak James Franco geneticky vylepší první inteligentní opici, a odsoudí svět k záhubě, je i nové pojetí legendárního opičího zakladatele Caesara. A protože inteligentní opice v reálu stále neexistují (alespoň, co víme…), filmaři si museli pomoci metodou motion capture alias mocapem. Jak záznam živých herců do digitálního prostředí v praxi vypadá? Mrkli jsme na celý postup.

Základní principy motion capture postupů jsou asi každému známé dobře - pohyby herce jsou nahrávány počítačem a následně překopírovány do digitální podoby. Tam je na ně pak navrstven "digitální make-up" a výsledek (po milionu dalších úprav) vidíme v kinech.

V součtu se však různé potupy mohou lišit. Není nezvyklé, že herecké okamžiky například zaznamenává více kamer pro vytvoření 3D prostoru. Dříve také principy motion capture znamenaly spíše nahrávání pohybu těla - i proto se metodě občas říká "motion tracking" čili "sledování pohybu". Nejpozději od poloviny minulého desetiletí se však filmaři začali namísto plynulého pohybu postavy (a "ručně" dokreslované animace obličeje) zaměřovat také na detailní záznam tváře. Právě v té se přece ukrývá jádro hereckého projevu.

V principu motion capture vychází z metody jménem rotoskopie – ta v zásadě stejně natáčela pohyb herců a "obkreslovala" jej pro další zpracování. Pokud jste hráli původního Prince of Persia, pohyby zdejší postavičky snímala právě rotoskopie z toho, jak vývojáři běhali na dvoře. Principy rotoskopie však samozřejmě nemohly přesvědčivě snímat obličeje - a i proto byly dosahy této metody poněkud limitované. Rotoskopie je dodnes občas využívána skrze zpětný záznam herců z běžných scén skrze tzv. camera tracking – ale to už bychom to zbytečně komplikovali.

S počítači i bez nich však stále závisí motion capture ve filmu na dobrém hereckém přednesu. Mohlo by se zdát, že v éře počítačů vše stále stojí na animátorech a programátorech - leč lidské maso stále vyhrává. I proto je tak často do digitálních rolí obsazován představitel Gluma, King Konga a Caesara, slovutný Andy Serkis.

Před půlstoletím by Serkis byl spíše běžný divadelní herec, jehož expresivní hraní by pro filmový svět nejspíš bylo nevhodné. Serkis ale se svými animálními pohyby a superaktivním obličejem působí dokonale pro motion capture potřeby – a i proto je tak často obsazován do nej(h)různějších digitálních rolí.

Při tlumočení z motion capture do digitální postavy se totiž část pohybu stále "ztrácí" a najít onu jemnou rovnováhu umí jenom pár herců. Tato elita navíc potřebuje dostatečně atmosférický hlas a unikátní schopnost přesvědčivě sehrát scénu, i když je zavlečená do motion capture instrumentů bez kontaktu se zbytkem herců. To většinou znamená schopnost hrát třeba inteligentní opici, i když běháte po zelené místnosti, jste celý pokreslený markery pro snímání pohybu a máte přes obličejem malou kameru sledující vaši mimiku...

Moderní využívání motion capture ve filmu tak rozhodně ANI ZDALEKA neznamená nějakou devalvaci filmových technik - jednak protože podobné postupy využíval již Walt Disney, a jednak protože podobné herectví nezvládne jen tak někdo. Přitom jen skrze podobné postupy dostávají na plátně život tak unikátní postavy, jako je třeba opičák Caesar.

Kde se můžete pokochat jeho nádherou? Správně, ve Zrození planety opic, které na Prima COOL poběží v pátek ve 20.15. Anebo také v Úsvitu planety opic, který nasadíme přesně o týden později ve stejný čas!