Recenze Matrixu 4: Jak se povedl návrat milované sci-fi legendy?

Ostudný propadák, nebo nečekaný hit? Čtvrtý filmový Matrix si prošel tak dlouhou a složitou genezí, že výsledek byl zahalen obrovskou mlhou. Řadu let pohlaváři Warner Bros. tlačili na sestry Wachowské, aby natočily pokračování trilogie, která před dvěma dekádami bez přehánění proměnila kinematografii. Lana i Lilly Wachowski se dlouho bránily, nakonec však první z nich svolila a realizovala svou osobitou vizi, která studiovým zájmům rozhodně nejde na ruku.

Zatímco poslední zveřejněné ukázky vzbudily v divácích spíše hrůzu nad prezentovaným amatérismem, začátek kampaně k Matrix Resurrections rozhodně uchvátil: První trailer se totiž generoval nahodile z mnoha dostupných záběrů, a tak bylo k dispozici kolem 180 000 variant očekávaných záběrů. Jako by tak Lana Wachowski dávala najevo, že každý divák si může z nové návštěvy Matrixu uplést vlastní příběh a nenechat se svazovat záměry tvůrců. A to do značné míry platí i o samotném filmu.

Jak možná tušíte, o příběhu nového filmu toho nelze mnoho říct, aniž bychom se pouštěli do přílišných spoilerů. Doporučujeme si proběhnout náš předchozí článek o spekulacích, které se na základě trailerů vyrojily, a z nichž většina není daleko od pravdy – zároveň je však nutno dodat, že snad nikdo nemůže být připraven na to, do čeho se Lana Wachowski pustila.

V souvislosti s první polovinou zmiňuje většina zahraničních ohlasů tajemné slůvko „meta“. Jak ukázaly trailery, Neo i Trinity se (možná) nacházejí v nové verzi Matrixu, kde si na sebe navzájem nepamatují. Očima diváka se tak stává nová postava jménem Bugs, sympaticky ztvárněná Jessicou Henwick. Skrze ní se seznamujeme nejen s ústřední dvojicí ztracených hrdinů, ale i s proměněnými verzemi Morphea (Yahya Abdul-Mateen II) a agenta Smithe (Jonathan Groff). Úvodní hodinka velmi podnětně podvrací celou matrixovskou mytologii a nabízí divákovi alternativní pohled na jeho dosavadní zkušenost s milovanou sérií.

Odvážné přetočení světa Matrixu však nevydrží navěky a ve druhé polovině se příběh stane proměnlivě zábavným parafrázováním dění v předchozích filmech. To vše navíc doplňují znepokojivě zcizující prostřihy alternativní verze předkládané „reality“, navíc rozšířené o intertextuální záběry ze starších filmů. Že to zní jako nepřehledný zmatek? Ano, přesně takový dojem vzbuzuje i samotný film, vrstvící odvážná i zdánlivě nesmyslná tvůrčí rozhodnutí, z nichž si divák může do značné míry sestavit vlastní výsledek.

Jednou z mála jistot je poměrně trudný fakt, že estetické hody se tentokrát nekonají. Nejedná se o audiovizuálně opojný spektákl se zapamatovatelnými scénami, které před očima mění dějiny kinematografie. Ba co víc, akční pasáže jsou zcela průměrné, často nepříliš přehledné a rozhodně byste neřekli, že za nimi stojí vizionářská tvůrkyně, jež na přelomu milénia redefinovala akční žánr. Matrix tak přišel o jeden ze svých trademarků, o to větší důraz je však kladen na to, kvůli čemu si druhý a třetí film (Matrix Reloaded a Revolutions) vysloužily kritiku – zpochybňování tradičního hrdinského schématu a černobílého vidění světa.

Lana Wachowski zde výrazněji než kdy dřív prezentuje myšlenky, které pod povrchem bublaly už od prvního filmu. Každodenní úděl trans-lidí je v lecčem podobný všem, kteří jsou uvězněni ve své všední rutině, ve smyčce simulující „normální“ život, a přesto nepřinášející naplnění a smysluplnost. Opakuje se motiv volby, jež je však většinou iluzorní – zatímco v prvním filmu Neo váhal, jestli si vezme modrou, nebo červenou pilulku, dnešní společnost charakterizuje absence této volby: Copak si lze vzít modrou pilulku a vrátit se do limbu nevědění, když víte, že existuje pilulka červená?

V Matrix Reloaded se objevila postava Architekta, většinou fanoušků neoblíbeného pseudofilosofického žvanila, jehož prostřednictvím si měl Neo uvědomit širší kontext příběhu, v němž se pohybuje. Na tuto pozici nyní nastupuje Psychoanalytik (Neil Patrick Harris), který je s lidskou povahou obeznámen přece jen hlouběji. Jeho ústy se může Lana Wachowski vyjádřit k lidským slabostem, jež utvářejí všední realitu fiktivního Matrixu i našeho skutečného světa. Opět trochu zamrzí až agitační doslovnost, přesto je velmi příjemné vidět reflexi takto aktuálních myšlenek v blockbusterovém filmu.

Matrix Resurrections je odvážným a ve své finální podobě rozhodně velmi překvapivým pokračováním série, která se snažila prostřednictvím poutavých atrakcí nabídnout hlubší myšlenky vystupující z komfortní zóny většiny z nás. Čistě esteticky je na tom Lana Wachowski hůře než před 20 lety – nechce a nejspíš už ani nemůže zopakovat stylovou revoluci, což se projevuje neohrabaností a neučesaností mnohých momentů. V jádru se však jedná o starý dobrý příběh o lásce, a to silněji než kdy dřív – se zpochybněním všech jistot i samého principu reality je totiž pouze láska tou hodnotou, pro kterou má smysl se o cokoli snažit.