Téma: Co zničilo všechno napětí v komiksových filmech?
Superhrdinské příběhy mají tu zvláštní vlastnost, že jejich vyprávění či osobnosti jejich postav málokdy postupují vpřed. Během jednotlivých sérií postavy stále rostou, navazují a ukončují vztahy, porážejí padouchy, dospívají, zakládají týmy a završují svou cestu. Následně ale přijde zlom, který hrdinovi ve výsledku zabrání se posunout. Padouch skončí ve vězení, z něhož lze uniknout, hrdinův vztah skončí rozchodem nebo smrtí partnera, tým se rozpadne a jeho členové se osamostatní a hrdina se vrátí zpět na začátek, pouze starší a zkušenější. Někdy se ale jeho série dočká restartu a převyprávění hrdinova klasického motivu, takže mu nakonec nezůstanou ani věk, ani zkušenosti.
Superhrdina totiž není postava, jíž se může dovolit růst a stárnout, superhrdina je mýtus ukotvený v určitých časových okamžicích. Jako mýtus se nemůže přiblížit ke smrti, musí zůstat nadčasovým, jak píše Umberto Eco ve svém Mýtu Supermana. Spider-Man bude navždy nejistým puberťákem, který má problém najít rovnováhu mezi civilním a superhrdinským životem. Batman zůstává zahořklým mstitelem, jenž se asi nikdy nepřenese přes smrt rodičů a vždy bude hledat rovnováhu mezi symbolem naděje a naštvaným strážcem pořádku. Želvy Ninja nikdy neztratí své přízvisko „náctileté“.
Toto zacyklení se netýká jen komiksových řad, ale i jejich filmových a seriálových adaptací. Zejména v případě Spider-Mana, Batmana a brzy i Supermana je vidět, že superhrdina se vždy musí vrátit na začátek s novými tvůrci, představitelem i pojetím, a znovu překonávat tytéž výzvy. Vývoj hrdiny je tak v podstatě iluzí – v momentě, kdy superhrdina naplní svůj potenciál a posune se v životě za rámec svých dobrodružství, série skončí a začne nová s novými tvůrci, herci a ve zcela jiném filmovém světě. V posledních letech si ale tvůrci našli způsob, jak dovolit hrdinům postupovat dopředu, ztrácet postavy kolem sebe, nebo dokonce stárnout a umírat, a to i v rámci jedné filmové série. To jsme ostatně viděli například v Loganovi nebo posledních dvou dílech Avengers. V čem tkví nově nabytá ochota porušit status quo? V konceptu, jenž tvůrcům umožní hrdinův růst ignorovat – konceptu mnohovesmíru.
Hrátky s dvojníky
Z komiksového ani kinematografického hlediska není mnohovesmír nic moc nového, filmařům v éře komiksových filmů ale začal sloužit k osvěžování ustavené neměnnosti. V první řadě koncept posloužil k tomu, aby se v jednom filmu střetlo několik postav nejen z jiných filmů, ale celých paralelních filmových sérií. Viděli jsme to ve filmu Spider-Man: Bez domova, aktuálně to uvidíme ve Flashovi a nelze nezmínit animované Spider-Many s podtituly Paralelní světy a Napříč paralelními světy, kde hrály důležitou roli rozdílné animační techniky. Kromě toho ale dokázal mnohovesmír poskytnout tvůrcům naprosto skvělý nástroj – nyní mohou nechat postavy růst, stárnout a umírat, aniž by přitom museli porušit status quo.
Paralelní či alternativní vesmíry totiž mohou poskytnout zálohu jakékoli postavy, jíž tvůrci dovolili umřít. Film Logan ukazuje putování dvou vysloužilých superhrdinů, které ošklivě dohání stáří, a ani jeden z nich okolnosti vyprávění nepřežije. Snímek se ale odehrává v alternativní realitě, odtržené od dění hlavní série X-Menů. Už Budoucí minulost ustavila existenci alternativních realit, vzniklých cestováním v čase, takže už nás nemusí trápit, že jsou mezi Singerovou první sérií a Vaughnovým restartem značné rozpory v kontinuitě, a můžeme se utěšovat tím, že Xavier a Wolverine, kteří prožívají hrůzné momenty v Loganovi, nejsou Xavier a Wolverine ze Singerových a Vaughnových filmů.
Bod obnovy
Podobně zapojili mnohovesmír do svého vyprávění tvůrci současných marvelovek, kteří díky tomuto nástroji mohli nejen bezstarostně zabít Gamoru, ale přivést ji k životu s pozměněnou charakteristikou, která je své komiksové předloze věrnější než v prvních dvou dílech Strážců Galaxie. Právě Gamora je zásadním důkazem, že si tvůrci komiksovek se svými postavami mohou dělat, co chtějí. Pokud se postava až moc posunula ve vývoji a není jasné, co s ní dál, stačí ji jednoduše zabít a přivést ze záložního vesmíru její novou verzi. A v závislosti na tom, jaký ten záložní vesmír je (což je víceméně libovolné), může být ta verze jakákoli – může být stejná jako na začátku vyprávění, a tím pádem nemusí být divné, že nereaguje na dosavadní vývoj. Nebo může být úplně jiná v závislosti na tom, jaký typ postavy tvůrci potřebují. Zní to jako značné usnadnění práce, má to ale jednu velkou očividnou nevýhodu.
Možnost jakoukoli postavu přivést zpět znamená nemuset se o žádnou postavu bát. Přesvědčili nás o tom právě třetí Avengers, kteří se za dramatických okolností s Gamorou rozloučili, jen aby ji ihned přivedli zpět s jinou charakteristikou. Znamená to, že status quo je tedy zachovaný stejně jako dosud? Ani ne, protože do té doby bylo možné se o postavy bát aspoň v rámci jednoho fikčního světa, sledovat příběh hrdiny, který dojde na konec, dosáhne cíle, porazí padoucha, a těšit se, že se jeho dobrodružství brzy objeví v jiném zpracování. Momentálně je ale náročné užít si alespoň to, protože každý hrdinův krok vedle vyřeší resetovací tlačítko, které vygeneruje mrtvé postavy, hrdinu samotného nebo celý nový svět, poskytující hrdinovi nový start, jak jsme viděli na konci Spider-Mana: Bez domova. Mnohovesmírem si tvůrci komiksovek připravili svět, kde mohou udělat kdykoli cokoli, nikdy nenechat své postavy růst, zabránit jim se vyvíjet a umřít, a definitivně nám zabránit cítit napětí. Svět, který má funkční zálohu, nakonec není nutné tak horlivě chránit, a o postavy, u nichž už nemáme ani tu iluzi vývoje, se není potřeba se bát. A to je samozřejmě trochu škoda...
Zdroj: Autorský text
