Vzestup desktopových hororů: Proč má unikátní subžánr takový úspěch a jak přesně funguje?

V poslední dekádě se roztrhl pytel s filmy natáčenými přes obrazovku počítače, případně smartphonu. Na první pohled se mohou jevit jako snaha upoutat pozornost neotřelým fenoménem, pod jehož atraktivní slupkou se však nic nového neskrývá. A skutečně – takzvané desktopové filmy nejčastěji patří mezi horory, jejichž tradiční prvky neskrývaně využívají a „pouze“ je transponují do jiného, specifického prostředí. Určitými charakteristickými prvky se však nepřímo hlásí k tradici realistické kinematografie, a to mnohem jednoznačněji než řada jiných, zdánlivě střízlivějších filmů.

Odebrat z přátel, ale ne z plochy

Snad prvním snímkem tohoto typu, který se dostal do všeobecného povědomí, byl britský nezávislý horor The Collingswood Story z roku 2002 – tedy ještě před vznikem YouTube, Skypu, sociálních sítí a podobných platforem, jež máme s těmito filmy spojené. Trvalo bezmála dekádu, než se objevily další významní zástupci.

Zřejmě nejvýrazněji je tento subžánr spojen se jménem Timura Bekmambetova. Rusko-kazašský filmař vešel ve známost díky filmům Noční hlídka, Wanted, Abraham Lincoln: Lovec upírů či novou adaptací Ben Hura. V roce 2014 produkoval desktopový horor Odebrat z přátel, jenž je dodnes z této série filmů nejslavnější a jeho úspěch stál za vznikem mnoha dalších projektů, a to nejen z Bekmambetovy tvůrčí dílny.

Snímek v reálném čase zprostředkoval on-line setkání několika přátel, kteří vzpomínají mimo jiné na to, jak jedna z jejich spolužaček ze střední školy spáchala sebevraždu. Odlehčený videochat však naruší přítomnost neidentifikovatelného vetřelce, jehož se nelze zbavit a který postupně začne jednotlivé členy skupiny kvůli jejich minulým prohřeškům likvidovat.

Horor Odebrat z přátel upozornil na problémy kyberšikany a filmařsky šikovným způsobem zhmotnil některé naše obavy spojené s on-line komunikací. Zároveň se však z producentského hlediska jednalo o zlatý důl: Produkční náklady v hodnotě jednoho milionu dolarů se ve srovnání s 64 miliony výdělku ukázaly jako zanedbatelné, a film tak spustil lavinu dalších podobných děl, jež mohou vcelku svobodně pracovat s klasickými hororovými šablonami, a zároveň je v podstatě nemožné, aby se ekonomicky nevyplatily.

Vedle pokračování Odebrat z přátel s podtitulem Dark Web si určitou pozornost vyžádaly třeba snímky Ten, co tě sleduje (s Elijahem Woodem v hlavní roli), Pátrání či Profil. Ty mimochodem ukázaly, že ačkoli se využití této technologie nejvíce nabízí pro hororový žánr, stejně uspokojivě může při dobře napsaných postavách a zápletce fungovat i desktopový thriller. Podle Bekmambetova, který tento typ filmů nazývá „Screen Life“, je nutné, aby filmová kamera neopustila obrazovku počítače či smartphonu, příběh se odehrával v reálném čase a ideálně i se zvukem pouze z počítače a bez viditelných střihů.

Návrat k tradici?

Čímž se dostáváme k onomu slibovanému realismu. Doktor filmových věd Jordan Schonig na toto téma natočil poutavou videoesej, jejíž hlavní body stojí za shrnutí. Desktopové filmy totiž umožňují překvapivě širokou práci s kamerou a střihem, jak ukazuje srovnání zmíněných filmů Odebrat z přátel a Pátrání. Thriller Pátrání vypráví v podstatě standardní příběh o tom, jak otec hledá svou ztracenou dceru, k čemuž se rozhodne využít její digitální stopy – záběry na různé detaily z monitoru umožňují rychlejší střih, neboť se okamžitě orientujeme v tom, která informace je podstatná.

Oproti tomu Odebrat z přátel je mnohem méně kašírovaným dílem: Často zaznamenává celou obrazovku, díky čemuž má divák k dispozici stejně informací jako fiktivní hrdinové, navíc si vystačí i dlouhými záběry a minimem střihů. Právě to jsou podle slavného filmového teoretika André Bazina klíčové prvky realismu, tedy snahy o nepřikrášlené zaznamenání reality na filmové médium, díky níž si může divák z informačně bohatého obrazu vybrat to, co nejvýrazněji upoutá naši pozornost. Nutno dodat, že tato svoboda je pouze iluzorní, protože kdykoli se díváme na film, ocitáme se v přísně kontrolovaném světě, v němž není možné nahlédnout za roh – můžeme vidět jen to, co nám režisér dovolí.

Na tomto příkladu lze také ukázat, proč bývají na obrazovku počítače natáčené především horory. V Odebrat z přátel vidíme mnoho „mrtvého času“ – nedějových okamžiků, při nichž se fiktivní postava jen dívá na monitor a zdánlivě se nic neděje. V žánru hororu jsou tato znepokojivě tichá místa využívána k budování napětí, k přípravě nějakého děsivého momentu. Právě taková očekávání máme, když se na desktopový horor díváme – a navrch dostáváme i zážitek naší všední prázdnoty, neboť podobně vyprázdněných okamžiků před našimi monitory zažíváme spousty. Až se tedy budete dívat na podobné filmy či seriály (za zmínku rozhodně stojí i český Semestr), můžete sledovat, co nám komunikace postav skrze monitory a displeje říká o nás samých.