4 důvody, proč už se netočí nekompromisní pecky jako Predátor

Nemá smysl si nic namlouvat, cooltovní akční filmy, jako třeba náš čtvrteční Predátor, prostě už prakticky vůbec nevznikají. I když se čas od času objeví výjimka z pravidla – aktuálně třeba nový Šílený Max – většina filmové akce ani zdaleka nevypadá tak drsně jako dříve. Namísto drsoňů přetékajících potem a šílených hmatatelných efektů dneska letí namydlení teenageři a digitální triky. Kdo nebo co za to ale vlastně může? Ukázali jsme prstem na čtyři viníky…

4) Filmy jsou dražší, a proto přístupnější

Nešvar číslo jedna: rostoucí rozpočty. Zní to paradoxně, ale právě kvůli opulentním megafilmům se studia bojí riskovat – jeden dva propadáky a studio se skácí jako podťatý topol. Sází se tudíž na jistotu a témata, která nikoho nepopudí.

Jinou možnost studia ostatně ani nemají. Filmům dnes konkurují hry, televize, internet, dokonce i knihy se díky čtečkám zmátořily. K tomu připočtěte horší predikce výdělků kvůli pirátství, a najednou vám přehnané efekty a epika vyjdou jako nejspolehlivější způsob, jak nahnat diváky do kin (v závěru za tím je sázka na adaptace a sequely). I když občas vysvitne zázračný originální námět nebo nekompromisní zpracování od geniálního vizionáře (krom Mad Maxe třeba i 96 hodin, Dredd nebo District 9), většinou vznikne jaksi omylem, souhrou šílených náhod.

Ve snaze mít maximum diváků si přitom filmy zřídkakdy mohou dovolit omezit svou přístupnost jenom pro dospělé, a autocenzura přestřelek a krve v akčňácích, která rozbíjí celý zážitek, je pak na světě.

3) Kdysi nový žánr se už vyčerpal

Další důvod je mnohem prozaičtější – akční filmy byly zkrátka produktem své doby. Arnoldovy a Slyovy snímky mají kořeny v karate filmech a bondovkách, které byly během 60. a 70. let hrubě kontroverzní pro své “oslavování” násilí a jiných mrzkých pudů. Divácky však šíleně uspěly, protože šlo v tehdejších kinech o něco neotřelého, do té doby nevídaného.

Především Amerika měla totiž až do 60. let jistý cenzurní řád, který nedovoloval ukázat žádnou pořádnou, na nízké pudy tlačící akci. S definitivním pádem tohoto tzv. Haysova kódu sice padly bariéry, ale trvalo ještě nějakých dvacet let – až do osmdesátek – než se estetika akčního filmu vybarvila natolik, aby vznikly dodnes kultovní Terminátoři, Predátoři, Conani a další trháky. Když mrknete na podprůměrné filmy Chucka Norrise ze 70. let, pochopíte, že jen nekompromisní drsoň dobře natočený film nedělá.

Jenže s tím, jak mocně se akční filmy v následné dekadentní dekádě točily, se rychle vyčerpaly i náměty. Jeden žánr je možné vytěžovat jen po určitou dobu, než začne parodovat sám sebe, protože ho už nikdo nemůže brát vážně. Ne nadarmo mají všechny díly Expendables přízvisko "nostalgické" – svého zenitu prostě drsný akční film prostě už dosáhl před dvaceti třiceti lety. Dnes sotva napodobuje a variuje to, co se vytvořilo již tehdy.

2) Akce je všude spousty, ale nestojí osamocená

Tohle trochu souvisí s pádem stavidel "dobrého vkusu" (tj. nenásilných, neakčních filmů) a navazuje na sebeparodující akčňáky, které dorazily v 90. letech. Jednoduše řečeno, choreograficky náročná akce, byť třeba bez vyhřezlých střev, se stala normální i v "neakčních" filmech.

Filmové honičky byly kdysi doménou jenom kriminálek, dnes na ně dojde i v každé druhé praštěné romantické komedii, když hrdina spěchá překazit svatbu své lásky. Stejně tak akce jako celek. Třeba marvelácké filmy jsou kvalitní akce plné, spíše než "akční" ale mají podtitul "komiksové".

Akční filmy jednoduše v 80. letech vyhrály a staly se novou filmovou normou – ale spolu s tím se dokonale asimilovaly do jiných žánrů a přišly o původní duši.

1) Změnila se povaha hereckých hvězd

Je zde však ještě jedna nepříjemná pravda, ne zcela vázaná na proměny tvorby filmů. A to statut filmových celebrit akčního filmu. Arnolda, Slye ani jejich kolegy nikdo od roku 1989 vlastně pořádně nenahradil. Jason Statham nebo Liam Neeson sice umí záporákům udělit pořádné tatranky, nikdy ale sami o sobě nebyli jenom akčními herci – umějí hrát klidně i v komedii a nepůsobí tam jako sloni v porcelánu. Dokonce i takový Rock zvládá hrát gaye nebo vtipkujícího kulturistu a nikdo nad tím nezvedne ani obočí.

Naproti tomu Arnie ani Sly se svými brutálními přízvuky (jichž je konzument českého dabingu naštěstí ušetřen) nikdy v ničem jiném než v akčním filmu vlastně nehráli. Průlomovou rolí prvního je hora masa kácející barbary, průlomovou rolí druhého hora masa kácející boxery. Testosteron a maskulinita od nich byla neodlučitelná. Stallone se může nominacemi na Oscara za scénář (!) a roli prvního Ramba pyšnit sebevíce, ale nic moc to na tom nezmění.

I kdyby navíc přišli úplní nováčci, kteří vypadají jako svalnatí nadlidé – a přehnaná muskulatura by znovu přišla do módy tak, jak byla v módě tehdy – filmy dnes skoro nikdy nestojí na jednom jediném herci. Povětšinou disponují ansámblem více známých tváří, které se špičkují a lákají do kin více typů diváků, viz bod 4. Stejně tak už skoro neexistují ani celebrity, které by inkasovaly desítky milionů dolarů za jedinou roli tak, jako tomu bylo dříve.

Sečteno a podrženo, bez dospěláckých kvalit, experimentování s novým žánrem a ikonických tváří není dost dobře možné znovu ukovat takové akční kulty jako kdysi. Filmaři se o to sice budou snažit zas a znovu, v dohledné době ale na renesanci čisté akce zřejmě nedojde. Je to ale nakonec vlastně dobře – krom toho, že pak o to více vyniknou povedené akční novinky, alespoň nezapomeneme na své dětství strávené s produkty 80. let.

Jako třeba s Predátorem. Na COOLu ho můžete potkat už ve čtvrtek večer od 22.00!