Jaká je největší chyba Živých mrtvých? A jak se dá napravit?

Asi není potřeba připomínat, že princip zombies není úplně realistický. I když si lze představit trochu podobné nemoci, roky a roky pochodující tlející těla mohou mít jedině nadpřirozené vysvětlení. Nic však nezabránilo dvěma forenzním antropologům posvítit si nikoliv na princip zombies, ale na způsob, jakým s pochodujícími lidskými těly Rick a jeho partička v Živých mrtvých bojují. Jaké konkrétní chyby našli?

Forenzní kriminalistika zasahuje

Každý racionálnější náhled na téma zombie apokalypsy rychle skončí uklidněním, že jde o krajně nepravděpodobný scénář. Z přírody jistě známe rozběsněné nemoci a parazity, jako je vzteklina či mysl mravenců ovládající houba Ophiocordyceps unilateralis, tyto však postihují většinou jenom jednotlivce, nikoliv celé společnosti.

Ani mraveniště zasažené Ophiocordyceps se fatálně nerozpadají a přes noc nenakazí světovou populaci mravenců. Pokud už dojde k infekci většího počtu, stačí jednoduše počkat, než nakažení uhynou. Sečteno a podtrženo, příroda ví, jak se s podobnými scénáři poprat. Reálná zombie apokalypsa by nebyla s to se rozšířit za jeden či dva dny jako ve filmech.

Ani nepravděpodobnost celé té situace však nebrání forenzním antropologům, jako je Michelle Hamilton z Texas State University a Eric Bartelink z kalifornské státní univerzity v Chico, ve sledování jejich zábavného seroše Živí mrtví. Spíše než virologie je totiž objektem jejich zájmu studování, jak odolné jsou lidské končetiny vůči poškození. A zde už mají pár pochopitelných výhrad.

Především slavný chvat, jímž Rickova banda zaráží zombíkům nůž rovnou do čela, je podle Bartelinka pořádnou hovadinkou. Dospělý a dobře živený kulturista nebo profesionální voják by to prý možná na pravidelné bázi ještě zvládal – rozhodně by však nešlo o preferovaný útok, tím méně u většiny žen nebo mužských vychrtlíků.

Tajemství středověku

Lidská lebka je totiž zejména zepředu schopná ustát poměrně velkou sílu, a to i pokud je tělo již nějaký čas v rozkladném stavu. Když už, tak by většina slabších přeživších podle Hamiltonové měla útočit na slabá místa kolem spánků, to však vyžaduje ještě bližší kontakt.

Tím to ovšem s optimální zbraní nekončí. Problém se zombíky navíc vyvstává kvůli jejich nulové psychice a nezranitelnosti vůči čemukoliv krom zásahu hlavy. Neplatí proto standardní manuály pro zvládání rozvášněného davu jako slzný plyn, ani jim nelze nahnat strach pouhou množinou zbraní. Přitom munice pro pušky by zřejmě přeživším rychle došla. Na co tedy vsadit?

Samotný nůž by prý byl notně neefektivní, už jen pro nutnost se dostat příliš blízko oponentovi. Daleko lepší zbraně znali naši středověcí předci: meče, mačety, šípy, velká kladiva. Zbraně s velkou čepelí nebo luky by na střední vzdálenost neměly s proražením žádný problém. Daryl a Michonne jsou tedy v pohodě, ještě zaručenější sukces by pak měli pánové s perlíkem.

Zřejmě nejlepší zbraní by však z taktického hlediska bylo dlouhé těžké kopí. I když by mělo o něco větší problém (bez nápřahu) s proražením lebky samotné, jelikož v sobě kombinuje dlouhý dosah s ocelově ostrým hrotem. Rovněž nepotřebuje munici a je vcelku snadno opravitelné. Má to ale jeden háček – bylo by nutné jej využívat ve formaci podobné slavné "želvě", tedy se secvičenou partou spolubojovníků.

Kooperace by zaručila, že se nikoliv výjimečné situace, kdy kopí zůstane zaražené v lebce protivníků, obejdou bez sežrání nešťastného útočníka. A tak to vidíte – nakonec aby přeživší z Živých mrtvých nasadili na hlavu kartáče a přečetli starověké taktické manuály Gaia Julia Caesara a Alexandra Velikého...

Jestli se Rick a další z rad poučili, můžete už tři roky pravidelně zjišťovat na Prima COOL.