Psychiatrie dříve připomínala spíš American Horror Story než vědu

Už v neděli před desátou můžete opět naladit další díl 2. řady hororové antologie American Horror Story s přízviskem Asylum.

Jak totiž jistě víte, 2. řada je zasazena do jednoho svérázného blázince v polovině 20. století. Náš přehled nejšílenějších nápadů psychiatrů vám však ukáže, že lékařské nápady minulosti měly k hororu snad až příliš blízko.

Vzpomněli jsme totiž na čtveřici nejbestiálnějších praktik, které se svého času aplikovaly na masové úrovni. Poděste se nyní s námi v neděli večer i s American Horror Story.

4) Lobotomie

Lobotomie je evergreenem strachu nejpozději od dob Přeletu nad kukaččím hnízdem. Poprvé byla zavedena jako středověká praktika, která se v podmínkách 20. století nemohla opakovat... Děláme si samozřejmě srandu!

Lobotomii totiž zavedli lékaři až v meziválečném období, masivněji se praktikovala v poválečné éře. Její podstatou je chirurgický zákrok, při němž jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok se zbylými částmi mozku. Vedlejší účinky: občasná epilepsie (jenom u 30 % pacientů…), prasklé cévy či smrt.

Metoda něžná asi jako ženská obřízka způsobila "downgrade" mentální kapacity pacientů a na vrcholu popularity se oficiálně využívala k "léčbě" nejvíce nemocných pacientů. V praxi ji však podstoupila i řada méně závažných případů, které si následky nesly na celý život.

3) Umělé kóma

Psal se rok 1927, když rakousko-americký psychiatr Manfred Sakel přišel s metodou uvádění pacienta do umělého hlubokého spánku známějšího pod pojmem kóma. Stačilo k tomu jediné – dostat do pacienta patřičně velkou dávku inzulínu, která organismus přivedla do bezvědomí. Lahoda.

Různé typy šokové "terapie" tehdy frčely jako namazaný blesk, v tomto konkrétním případě jako lék na schizofrenii. Postupně se ovšem ukázalo, že dlouhé spánkové periody zpomalují návrat onemocnění jednoduše proto, protože pacient není tak dlouhou dobu při vědomí.

Insuline shock therapy, jak se metoda jmenuje v angličtině, nakonec odešla z reflektorů především pro přílišnou komplikaci ze strany nemocnic. Pacienti potřebovali o řád vyšší a delší péči než v případě jiných typů šokové terapie. Na metodu rovněž dopadla kritika osvícenějších doktorů, kteří upřednostňovali humánnější přístup léčby, například s pacientem o jeho problémem mluvit...

Vsadíme se však, že vyšší účet pro nemocnice měl větší váhu. Foto: upload.wikimedia.org

2) Elektrošoky

Co může být efektivnější metodou léčby než uměle vyvolaný epileptický záchvat! Právě na ty totiž došlo vpouštěním elektrického proudu do mozku pacienta v metodě elektrošoků.

Metoda opět pochází z první poloviny 20. století a svého času se s ní léčilo leccos od alkoholismu po deprese. Vedlejší účinky byly sice o řád menší než třebas v případě lobotomie, přesto čas od času došlo na bezvědomí, zranění vlivem záchvatu nebo třeba výpadky paměti.

Elektrošoky se pod jménem elektrokonvulzivní terapie používají dodnes. Rozdílem oproti dřívější metodě je však skutečnost, že se doktoři šoky nesnaží léčit každý druhý psychologický neduh a že k nim dochází v anestezii. Podobně jako v případě jiných poněkud bestiálních metod je konec elektrošoků dáván k dobru příchodu psychofarmak.

Mějte si proti Prozacu, co chcete, ale spolknout prášek alespoň nepřipomíná praktiky mučení teroristů… Foto: eltitular.do

1) Odstranění orgánů

Zatímco předešlé metody mohly mít za jistých a velmi specifických okolností určitý užitek, nyní se dostáváme do sféry absolutního temna. A to s metodou chirurgického odstranění tělesných částí, kterou na počátku 20. století prosazoval Dr. Henry Cotton.

Cotton, mimo jiné žák Aloise Alzheimera, byl pionýrem dnes zaniklého infekčního pohledu na psychologická onemocnění. Tedy toho, že poruchy mysli se mohou šířit podobně jako běžné nemoci. Jeho řešením však nebylo instalování lepšího antivirového systému, nýbrž likvidace těch částí těla, které považoval za zdroje infekce.

První fáze metody mohly znamenat odstranění pacientových zubů, dle Cottona nosičů infekce. Pokud se nedostavil očekávaný výsledek, mohly následovat třebas mandle, vaječníky, žaludek nebo Cottonův oblíbený konečník! Metoda rozhodně měla (pro Cottona) tu výhodu, že pacienti, pokud zákroky přežili, byli sotva ve stavu, kdy by si mohli stěžovat.

Dokonce i v dřevních 20. letech 20. století se Cottonovy postupy rychle dostaly pod ostrou kritiku, a od jeho postupu bylo brzy upuštěno. Doplatilo na to "jenom" 45 % pacientů, kteří se nikdy plně nezotavili.

Obrázky odstraněných varlat a konečníků se naštěstí nedochovaly. Foto: upload.wikimedia.org

(lol)