5 důvodů, proč byl Prince největší génius moderní hudby

Česká rádia bohužel Prince nikdy moc nehrála. Když byl v osmdesátkách na vrcholu, směl do rádií jen omezený počet západních hitů a po revoluci byl zase pro česká konzervativní rádia svým „sexy motherfucker“ stylem příliš výstřední, a tak raději sáhla po komerčně stravitelnějším Jacksonovi nebo Madonně. Přitom na západě byl uznáván hudebními kritiky a zároveň trhal prodejní rekordy.

Proto vůbec neuškodí si připomenout základní důvody, proč se i ta největší západní média na jeho počest přebarvila na purpurovo, což je barva, která Prince charakterizovala.

1. Mozart pop music

Prince je bezesporu označován za jednoho z nejlepších kytaristů všech dob. Lehkost, s kterou hrával hendrixovská sóla nebo jeho originální styl, kterým dokázal vzbudit dojem, že hraje jako několik kytaristů najednou, jsou dobře známé. Byl ale také virtuózem na klavír a už ve 12 letech ovládal 25 hudebních nástrojů.

Neméně proslulý byl i jeho zpěv. Jeho falzet bere většina zpěváků jako nedostižný cíl, obzvlášť způsob, kterým z něho plynule přecházel do přirozené vokální polohy.

Na bookletu většiny jeho desek stojí nápis: „Produced, Arranged, Composed and Per4med by Prince“. Jednoduše si sám složil hudbu i slova, nahrál všechny nástroje i vokály a nahrávku si taky kompletně zprodukoval.

Byl továrnou na hudbu v jedné osobě. Většinu svého života ostatně strávil ve studiu. Jeho sídlo Paisley Park bylo totiž postavené kolem obřího nahrávacího studia a koncertního sálu.

Jeho tvůrčí vrchol trval celá osmdesátá léta až do desky Love Symbol v roce 1992. Po celé období přitom nezapomínal experimentovat ani zkoušet nové věci a přitom prakticky nešlápl vedle. Navíc nestíhal zdaleka vydávat všechno a je veřejným tajemstvím, že v jeho archívech čekají stovky hodin nevydané hudby.

2. Jeho styl chtěli všichni

Málokteré hudební star zrodila svůj vlastní hudební styl – Prince ano. Minneapolis sound je směsí funku, rocku, syntpopu a novovlnné elektroniky. V osmdesátých letech nebylo vlivnějšího hudebníka. Všichni chtěli znít podobně jako Prince a všichni s ním chtěli spolupracovat. Točit s ním toužil Michael Jackson, jazzový průkopník Miles Davis i Madonna, přičemž Madonnu tak dlouho odmítal, až si najala jiného úspěšného producenta Nigela Rodgerse, který začal do své hudby vkládat více elektronických prvků právě pod vlivem Prince. Nakonec si Madonna v roce 1988 střihla s Princem alespoň duet v podobě písně „Love Song“.

Svým neotřelým způsobem budování rytmů a basových linek taky ovlivnil klubovou taneční hudbu, proto mu hromadně kondolují i osobnosti techna, house music a mnoha dalších okrajovějších žánrů.

3. Skládal hity pro ostatní

Pokud nevíte, že na Princově skladbě stojí největší hit kariéry Lucie Bílé, pak je třeba připomenout ještě některé další písničky, které napsal pro ostatní. Nebylo náhodou, že šlo často o největší hity jejich kariéry.

Nothing Compares 2 You pro Sinead OConnor Manic Monday pro The Bangles How Come You Dont Call Me pro Aliciu Keys I Feel for You pro Chaku Khan Stand Back pro Stevie Nicks Get It Up pro TLC

4. Koncertní fenomén

Je na špičce všech žebříčků o nejlepšího koncertního umělce všech dob. Jakkoli vysoké bývaly ceny lístků, jeho koncerty byly vždy bleskově vyprodané, protože kdo je jednou navštívil, vstoupil do sekty fanatických Princových uctívačů. Pokaždé, když vyrazil na turné, pro mnohé fanoušky začala aktivita zvaná Princewatch (honba za Princem). Žádný jeho koncert totiž nebyl podobný a rád překvapoval. Nikdy nebylo jisté, v doprovodu jakých muzikantů vystoupí – jestli jich bude na pódiu pět nebo dvacet a zda bude mít koncert dvě nebo pět hodin. Jeho show ale vždycky byly koncipované jako rafinovaná hudební pouť, psychedelický zážitek a karneval.

Jakkoli velký vytvořil na pódiu cirkus, vždy trval na tom, že vše bude zahrané stoprocentně naživo, čímž se liší od většiny popových hvězd, které si při náročných choreografiích rády pomáhají playbackem. Koncertoval prakticky neustále. Když nebyl na turné, hrával v sále svého Paisley Parku.

5. Excentrický rebel showbyznysu

O svých písních prohlásil, že jsou všechny „sexuální předehra nebo motlitba“ a prakticky celou kariéru se obklopoval krásnými ženami, které často hrávaly i v jeho doprovodných kapelách. O jeho bizarní sebestřednosti, kterou si zřejmě kompenzoval svůj nízký vzrůst 158 cm, promluvilo mnoho jeho bývalých spolupracovníků. Byl Svědkem Jehovovým, kvůli čemuž (a svým dětem) dokonce jedno období ze svých písní naprosto odstranil sprosťárny, moc dlouho mu to ale nevydrželo.

Podstatný byl jeho složitý vztah k hudebnímu průmyslu. V roce 1993 přestal na protest proti omezování tvůrčí svobody používat jméno Prince a začal se označovat kresleným symbolem nebo zkratkou TAFKAP (The Artist Formerly Knows As Prince). Na veřejnosti se objevoval s nápisem „Otrok“ na tváři. Po několikaletém nezávislém období, kdy tvořil prazvláštní funkové operety a konceptuální alba, ale zase přešel pod křídla velkého vydavatelství.

Úzkostlivě si ale hlídal autorská práva a většinou si rád udržoval jistou porci exkluzivity. Kvůli tomu bohužel nejsou oficiálně dostupné jeho klipy ani písničky na YouTube ani velkých streamovacích službách jako Spotify, takže vzpomínání na Prince chce jistou dávku hledačství. Ale hledání se v jeho případě rozhodně vyplatí…