5 naprosto skvělých her, které bohužel skončily jako propadáky

Všichni víme, že kvalita a úspěch nejdou často v ruku v ruce. Některé videohry to zkrátka nehrály na jistotu, až dohrály – prostě se neprodávaly. Přestože byly v době svého vydání nedoceněné, nakonec se dočkaly satisfakce. Tady jsou!

Spec Ops: The Line (2012)

Na povrchu se může zdát, že jde o další válečnou střílečku ve stylu Call Of Duty. Hráč jako člen speciální jednotky vlítne do pískem zasypané Dubaje po katastrofě, aby ji bouchačkami vyčistil od lidských švábů. Jenže ona se ta hrdinská mise dost zamotá... Ostatně, co čekat od hry, která se inspirovala díly o temných zákoutích lidské duše jako Srdce temnoty nebo Apokalypsa?

Výsledkem je střílečka, která chce po hráči, aby se zamyslel nad tím, proč rozsévá zkázu a bez ptaní plní rozkazy na obrazovce. Asi nemusíme rozebírat, že o takovou sebereflexi běžný pařan moc nestojí... Spec Ops: The Line sice neměla úplně doladěný gameplay a prodávala se jen průměrně, stále však patří mezi kultovní klasiky.

Ico (2001)

Ico je přesně hrou, na kterou pasuje tvrzení, že předběhla dobu. Vyšla exluzivně pro PlayStation 2 v časech, kdy hlavním principem většiny konzolových titulů byla čistokrevná akce – skákej, lítej a střílej na všechno, co se hýbe. Příběh "prokletého" rohatého kluka Ica a dcery zlé Královny na útěku z obrovské pevnosti přitom staví na tajemné atmosféře a emocích. A taky na objevování světa a jeho principů. Hra totiž nemá prakticky žádný interface a na všechno přicházíte intuitivně.

Designér Fumito Ueda i přes bídné prodeje vytrval a později přidal další dva díly do tematicky propojené trilogie – Shadow of the Collosus (2005) a The Last Guardian (2016). Pro všechny jeho hry platí, že ačkoli za nimi stály roky náročného vývoje a nikdy neměly mainstreamové prodeje, jsou dílem tvůrce s vlastním rukopisem a vizí. Uvědomuje si to i Sony, které chce mít přesně takové tvůrce exkluzivně pod svými křídly.

Beyond Good & Evil (2003)

Prudce originální akční adventuře patří nejvyšší místo v nejednom žebříčku nejvíce nedoceněných her historie. Asi proto už si stihla vybudovat slušnou fanouškovskou základnu a v roce 2011 vyšla i v HD remasteru. Její tvůrce Michel Ancel už dlouho pracuje na druhém díle. Kdo trochu sleduje, co se kolem něho děje, tak tuší, že se ho dočkáme nejdříve v roce 2035... Ale rádi se budeme mýlit.

Max Payne 2: The Fall of Max Payne (2003)

Z odrostlejších pařanů ho hráli snad všichni, proto je překvapením, že byl druhý Max Payne ve své době vlastně propadák. Možná to bylo tím, že vyšel v domě největšího pirátského boomu. Většina hráčů tak ještě předtím, než zamířila s drsným detektivem do temných ulic newyorského podsvětí, použila crack – ten softwarový samozřejmě!

Wolfenstein II: The New Colossus (2017)

Loňské pokračování střílečky s náckobijcem Williamem B. J. Blazkowiczem sice sbíralo chválu ze všech stran, jenže se nijak úžasně neprodávalo. V prvním týdnu po vydání, který je pro hry nejdůležitější, bylo v Británii až čtvrté a třeba ve Státech až čtrnácté v žebříčku prodejnosti.

Vzhledem k tomu, že jde o AAA titul s pořádným rozpočtem, nevychází z toho zrovna nejlépe a musí se z problémů vyhrabávat až pomocí slevových akcí. Otázkou zůstává, zda se vůbec dočkáme třetího dílu. Takový osud si Blazko nezasloužil...