Recenze Uncharted: Jak dopadl film podle milované dobrodružné videohry?

První herní Uncharted v roce 2007 bylo obrovským hitem, a to jak z hlediska prodejů, tak i hráčské spokojenosti. Zatímco se v následujících letech vydávaly další díly, začalo se hovořit i o filmové adaptaci. Není divu, vždyť pouhé spojení cut-scén do jednoho celku nemělo daleko k plnohodnotnému filmovému zážitku. Kolem projektu se postupně motala půlka Hollywoodu, ale zdlouhavá jednání vedla k odkládání projektu a odcházení hvězd do jiných produkcí.

Zcela symptomaticky působí informace, že natáčení bylo konečně zahájeno 16. března 2020 – a ještě týž den se kvůli pandemii covid-19 na několik dalších měsíců zastavilo. Rozjetý projekt s rozpočtem 120 milionů dolarů nakonec nezhatila ani pandemie, a tak se film pod režijním vedením Rubena Fleischera (Venom, oba Zombielandy) podařilo slavně dokončit.

U takto rozvleklých projektů zahrnujících opakované přepisování scénáře a nejistoty ohledně rozpočtu je vždy velmi náročné udržet koherenci vyprávění i atraktivitu materiálu pro diváka – a nutno přiznat, že ani jedno se v případě filmového Uncharted nepodařilo.

Originální filmový příběh zahrnuje některé části ze čtvrtého dílu herní série a vrací se na samotný začátek slavné postavy, čímž se tvůrci pravděpodobně chtěli vyhnout srovnávání příběhu s hrami. Nathan Drake tedy vyrůstá se svým starším bratrem Samem v sirotčinci, už tam se však projevuje jejich nezkrotně dobrodružná povaha. Kvůli balancování na hraně zákona musí Sam utéct a Nathan zůstane sám. Protlouká se jako barman a pouliční zlodějíček, když mu tajemný Victor Sullivan, který se zřejmě zná se Samem, nabídne práci, kterou nemůže odmítnout.

Velkou část stopáže tak vyplní hašteření mladého a rozjíveného Nathana s jeho mentorem, sobeckým Sullym. Společně s podobně naladěnou zlodějkou Chloe pátrají po obrovském množství zlata, jež během svých cest údajně objevil portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães. Trio podfukářů na sebe opakovaně líčí pasti, a přestože se ve filmu téměř každou minutu mluví o důvěře, až do konce se naplnění této hodnoty úplně nedočkáme; zato spousty v zásadě zbytečných podrazů ano.

Stejně tak se vytrácí jednoznačná linka, o čem snímek vlastně pojednává. Díky štědrému rozpočtu je patrné množství nerušivých digitálních efektů, za jejichž asistence je však vyprávěn poměrně generický a nenápaditý příběh spočívající v odškrtávání povinných dobrodružných propriet. Postavy se téměř nevyvíjejí, pouze se jim daří nahodile a díky náhlým vnuknutím řešit spoustu hádanek, díky nimž se k bájnému pokladu snad dostanou o něco dříve nežli zloduši pod vedením chladnokrevného mecenáše s tváří Antonia Banderase.

Banderas ve své roli bohužel nedostane adekvátní množství prostoru, a tak působí trochu znuděně, což ostatně platí i pro Marka Wahlberga. Ten byl před lety zvažován do role Nathana, oddalováním natáčení však přešel k úloze staršího Sullyho. Jeho viditelnou unavenost vyvažuje opět tradičně agilní a často diblíkovsky otravný Tom Holland, jenž tak plynule navazuje na své uchopení Spider-Mana. Zatímco pro pavoučího puberťáka je určitá rozjívenost adekvátní, zde by měl hrát pětadvacetiletého mladého muže, který soudě dle příběhu sice umí krást, ale vyrůstání v sirotčinci ho o životě zjevně nic nenaučilo.

Necelou dvouhodinovou stopáž lze vydržet, a to i díky tomu, že se postupně zvyšuje míra zajímavosti vykresleného dění. V první polovině se postavy toulají temnými kanalizacemi a nejenže nedělají nic zajímavého, ale ani Fleischerův tým nestojí kvůli nenápaditému stylu v cestě divácké nudě; ke konci alespoň dojde na vizuálně podmanivý i místy nápaditý souboj na lodích, který vyčníval už z ukázek.

Samotné akční scény trpí nedostatkem přehlednosti, což ostatně lze říci i o celkovém vyprávění – na jednu stranu se divák dočká spousty vtípků a konverzačních popíchnutí, zároveň se však příběh bere poměrně vážně, což vzhledem k přepálenosti námětu nepůsobí vůbec konzistentně. Fleischer se tak dostává do podobné pasti jako v případě Venoma: Má v ruce spoustu trumfů, ale nedaří se mu s nimi zahrát nic zábavného, a tak prostě zabíjí čas, než se naplní stopáž celovečerního filmu.

Skalní příznivci herní série se tedy na film do kina pravděpodobně vydají, a pokud se smíří s určitými adaptačními proměnami postav či nálad, možná je dvě hodiny strávené se známými figurami vcelku uspokojí. Očekávat od tohoto filmu cokoli jiného by však nebylo rozumné a nezbývá, než se ptát, kolik z možných nerealizovaných podob snímku mohlo dopadnout výrazně lépe. V závěru se film snaží navnadit na další možná dobrodružství, ovšem asi žádnému filmovému fanouškovi by nevadilo, kdyby tento prostor zůstal věrný názvu značky – tedy nezmapovaný.