Díváte se na filmy a seriály zrychleně? Speedwatching může vést k velkým problémům

Pod názvem speedwatching se ukrývá způsob sledování filmů a seriálů, který v posledních letech nabyl na důležitosti. Zatímco sledování filmů v kině neumožňuje žádné divácké zásahy a donedávna měl člověk nulové možnosti ovlivnit i klasické televizní vysílání, s rozmachem sledování pořadů na počítači a chytrých televizí se stalo přehrávání zvýšenou rychlostí či přeskakování nudnějších pasáží běžnou praxí. Kdo má taky stíhat všechny ty záplavy nových hitů sledovat, že?

Nutnost speedwatchingu?

Rychlejší přehrávání samozřejmě umožňují běžné programy na přehrávání videa, ovšem v posledních letech tuto funkcionalitu doplnila i řada streamovacích platforem, na nichž dnešní diváci konzumují audiovizuální obsah nejčastěji. A že je opravdu z čeho vybírat – pravidelný průzkum amerického televizního kanálu FX ukazuje jednoznačný trend ve zvyšujícím se množství realizovaných seriálů každý rok (s výjimkou pandemií zasažených produkcí v roce 2020).

FX Content Research’s estimated number of adult scripted original series for calendar year 2021 across broadcast, cable and streaming services. pic.twitter.com/yA4H2GYSqU

— metacritic (@metacritic) January 15, 2022

Fenomén speedwatchingu je přitom vcelku nevyhnutelným pokračováním trendů – už dříve se hovořilo o speedreadingu, tedy rychlém čtení. Princip je v zásadě totožný: Cílem není plné prožití a vychutnání díla, nýbrž získání povšechného dojmu a možnost odškrtnout si dané dílo ze seznamu; a až se budou vaši spolužáci či kolegové v práci o novém hitu bavit, budete moci k tématu pár vět říct. Vedle udržení sociálních vazeb a zjevného ušetření času může speedwatching ulehčit také úzkostem plynoucím z jevu FOMO (fear of missing out), tedy strachu z toho, že o něco důležitého přicházíme, že nám něco podstatného uniká.

Limity mozku

Neurovědec Jared Cooney Horvath z University v Melbourne hovořil o tom, že pokud se díváme na fikční tvorbu v rychlosti maximálně 1,25 (tedy o čtvrtinu rychlejší nežli bylo původně zamýšleno), neměli bychom mít problém pochopit děj, zapamatovat si jej a následně o něm přemýšlet. Důvodem je množství narativních háčků a opakování, jimiž je fikční tvorba prošpikována – většina příběhů totiž neutíká neustále kupředu, ale občas zvolní či v jiné situaci zopakuje podstatné informace.

Ba co víc, bez ohledu na volitelnou rychlost přehrávání se těmto trendům přizpůsobuje i samotná tvorba. Už v roce 2010 přišel kognitivní vědec James Cutting se zajímavými daty, podle nichž se rychlost filmů v průběhu let extrémně zvýšila: Zatímco v roce 1930 trval jeden záběr v hollywoodském snímku kolem 12 sekund, o 80 let později se tato doba zkrátila na pouhé 2,5 sekundy. Diváci jsou náročnější, udržet jejich pozorností je stále těžší, na což filmaři reagují rychlejším střihem a větším množstvím pohybu v rámci záběrů. I proto je nutné klíčové informace z děje zopakovat a zdůraznit.

Důležitost času

Pokud se však díváme třeba na dokumentární tvorbu či přednášky, které obvykle tyto body zpomalení a opakování neobsahují, z díla si podle Horvatha téměř nic neodneseme. Jenže ani ztráta hloubky zážitku a informací není největším problémem – tím je totiž informační zahlcení, jímž jsme v této době všichni ohroženi. Touha zkonzumovat maximum obsahu (tedy vidět co nejvíc filmů a seriálů, poslechnout si co nejvíce podcastů atd.) může vést k neustálému stresu, překotnému způsobu života a přetrvávajícím pocitům, že navzdory obrovské vynaložené snaze pořád nestíháme.

Horvath tedy doporučil nejen nesledovat audiovizuální obsahy zrychleně, ale dokonce se vyhnout i dalšímu fenoménu, který je v posledních letech spojen se streamovacími platformami: binge-watchingu čili zhlédnutí více epizod seriálu zároveň. Po každém dílu seriálu (a po každém filmu dvojnásob) je dobré si dopřát trochu času na vstřebání a zpracování zážitku, uvědomění si emočního i racionálního dopadu viděného a strávení několika chvil s daným materiálem jen ve své mysli. Díky tomuto přístupu si totiž z filmů a seriálů můžeme odnést mnohem více – i za cenu rizika, že se v kuchyňce s kolegy budeme muset bavit o něčem jiném.

ZDROJ: Canada Media Fund