Recenze: Oppenheimer je životopisný gigant, který se vymyká očekáváním

Oppenheimer je gigantický počin. Nolan, tentokrát i výhradní autor scénáře, adaptoval bichli čítající 736 stran a předem je nutné upozornit, že jeho scénář zřejmě nebyl o nic útlejší. Jde o suverénně nejupovídanější Nolanův film s ohromným množstvím postav, v nichž není snadné se vyznat. Naštěstí pomáhá množství slavných hereckých tváří s výraznou typologií.

Ve filmu se proplétá několik časových rovin. Zpočátku má převahu biografická linka popisující Oppenheimerovu cestu na špičku vědeckého světa, ale taky jeho sympatie a kontakty s komunisty, či neuspořádaný milostný život. Vše se mu poté, co splnil svůj velký dějinný úkol, vrátilo jako bumerang a navíc byl vtažen do cynických mocenských her.

Film je z velké části o tom, co s ním i jeho okolím udělala nastupující studená válka s Ruskem a stále intenzivnější americké hledání vnitřního nepřítele... oproti možným očekáváním se tolik neřeší bomby a pekelné hrůzy, které způsobily. Z biografie se postupně mění v thriller – psychologický, procedurální, geopolitický, soudně vyšetřovací až symbolicky existenciální.

Divácky nejatraktivnější je určitě jádro příběhu, které vlastně nekončí rozbitím jádra - toho atomového v řetězové štěpné reakci - v prvním úspěšném testu zvaném Trinity. Možná ještě silnější je totiž navazující série scén ukazujících jeho hořké dozvuky. Oppenheimerův projev před vlasteneckým davem, účast na strategické vojenské poradě o použití nového vynálezu nebo návštěva u prezidenta Trumana jsou mistrovsky napsané, zahrané i zinscenované.

Rozebírat kameramanskou bravuru, typicky nolanovské dmýchání napětí pomocí hlukové složky nebo až dokumentárně přesně trefenou dobovou atmosféru by se dalo v samostatných odstavcích. Nutno však upozornit, že Nolan tentokrát nenabízí žádné efektní střihové sekvence, žádnou chytlavou akci. Divák prahnoucí po atrakcích tak opravdu dostane jen jaderný výbuch… ufff, to zní mrazivě.

Veškerou energii roztáčí v dynamicky prostříhávaných dialozích a je obdivuhodné, jak se mu to daří. Série výslechů v závěru filmu a politické pozadí kolem intrikujícího Strausse (Robert Downey Jr.) však českému nezasvěcenému divákovi může připadat už trochu navíc, ačkoli obohacuje mnoho nastolených linek. Straussova motivace osobní msty je každopádně celkem nedotažená a nepřesvědčivá.

Nešlo se vyhnout schematičnosti vedlejších postav – bohužel obou ženských - nebo jednoho divně zkratkovitého rozuzlení? Nejvíce však vyčuhují momenty, kdy jakoby si Nolan uvědomil, že potřebuje udržet v zaujetí i diváky Čisté duše – oblíbeného filmu o komplikovaném vědci pro celou rodinu. Pak přijde na scénu postava jako Einstein, aby se vše ve vzájemné interakci polopaticky shrnulo a vysvětlilo, což se bohužel týká i dost banálně doslovné tečky celého příběhu.

Pokud platí, že si velké a fascinující osobnosti žádají velké filmové zpracování, pak v případě Oppenheimera dostáváme to největší možné. Otázkou zůstává, zda jsme pro ponor do hrdinovy duše potřebovali tolik slov a vysvětlování. Jenže pokaždé, když se na obřím plátně IMAXu objeví dvacetimetrový detail jeho světem i sebou samým vyděšené tváře, je to druh intimity, jaký můžeme zažít jenom v kině a jenom od Nolana.