5 nejhorších chyb ve filmech o psychických problémech: Jak je to ve skutečnosti s elektrošoky a depresí?

Psychické problémy jsou oblíbeným tématem filmařů, které je navíc velmi atraktivní i pro diváky. Jenže duševní strádání v reálném životě kdovíjak sexy nebývá, což však tvůrce dramatických děl rozhodně nezastaví – a tak si vykládají leckteré psychologické fenomény po svém. Podívejte se na pět příkladů, jak filmaři zkreslují ponětí společnosti o psychických poruchách.

5) Chyť je všechny!

Natalie Portman v hlavní roli thrilleru Černá labuť trpí celou řadou problémů, které jí komplikují cestu na baletní vrchol. Portman v úloze Niny tak postupně projde fázemi anorexie, bulimie, obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD), sebepoškozování a postupně se propracuje až k psychotickým poruchám myšlení. Taková souhra nemocí je samozřejmě velmi dramatická a tragická – ale také zcela nesmyslná. Zatímco úzkostní lidé trpící anorexií či OCD jsou v kontaktu s realitou až příliš, psychotici naopak kontakt s realitou ztrácejí; není tedy možné trpět všemi těmito poruchami zároveň. S tím si však filmaři obvykle hlavu nelámou.

4) Psychotičtí zabijáci

U psychóz ještě chvíli zůstaneme. Nejznámější z této kategorie diagnóz je schizofrenie, u níž je už snad dostatečně známo, že se nejedná o rozdvojenou osobnost, nýbrž poruchu myšlení vytrhávající člověka z reality a vytvářející nevyvratitelné bludy, které drží roztříštěnou mysl jakž takž pohromadě. Rozhodně se tedy nejedná o zlotřilé geniální mozky, které vymýšlejí složité ďábelské plány (jako v hororu The Visit), či šílené zabijáky ve stylu Normana Batese z Psycha. Obecně lze říct, že psychicky těžce nemocní lidé se kriminální činnosti oddávají spíše vzácně – s mnohem větší pravděpodobností se stanou oběťmi nežli pachateli.

3) Geniální autisté

Podobně jako schizofrenici se velké pozornosti filmařů stále dočkávají i lidé s poruchou autistického spektra. Jak se občas ukáže i u zdánlivě erudovaných kapacit v oboru psychiatrie, kolem těchto lidí stále panuje spousta mýtů, jež se těžko vyvracejí. Vždyť jako typického autistu si většina z nás představí Rain Mana podle více než 30 let starého (a notně romantizovaného) snímku. Na rozdíl od postavy, kterou tenkrát ztvárnil Dustin Hoffman, však většina autistů nemá brilantní paměť, nejsou specialisty v určitém oboru a neumějí geniálně počítat. A oproti tomu, jak ukazuje třeba film Zúčtování s Benem Affleckem, autisté rozhodně nejsou ani chladně kalkulující, amorální monstra.

2) Ušlechtilá deprese

Obzvláště v případě teenagerských romancí jako Stmívání se rozmohl takový nešvar. Depresivní mladí lidé jsou pohrouženi do svého smutku, přesto se jim podaří angažovat v rozervaných milostných aférách. Skutečná deprese se však od melancholicky zasněného pohledu do dáli značně liší – projevuje se třeba nemožností vstát z postele, dělat jakoukoli smysluplnou činnost, odpojeností od svého okolí a zároveň větší dráždivostí vůči podnětům. V takovém rozpoložení se skutečně velmi těžko udržují (natož navazují) smysluplné vztahy – naopak deprese často vede ke zhoršení vztahů jedince s okolím, což depresivní symptomy v důsledku ještě prohlubuje.

1) Démon jménem léčba

Vzhledem k tomu, že jsou lidé s psychickými obtížemi často filmovými hrdiny (ačkoli chybně vyobrazenými, jak ukazují příklady výše), jejich obvyklým nepřítelem jsou odosobněné instituce snažící se jejich individualitu potlačit. Příkladem mohou být prášky, které hrdinové často ke svému vlastnímu prospěchu přestávají brát – a třeba jako ve filmu Čistá duše dosáhnou zlepšení psychického stavu díky silné vůli či rovnou díky lásce, jak naznačuje drama Terapie láskou. V reálném životě je takové chování samozřejmě nejen nezodpovědné, ale vyloženě škodlivé.

Snad ještě horší reputaci než psychofarmaka pak mají elektrošoky, jak je lidově nazývána elektrokonvulzivní terapie (EKT). Ve filmech jsou zhmotněním lékařské krutosti a neomezené moci nad pacienty, ve skutečnosti se však o žádnou formu mučení opravdu nejedná. EKT je dodnes využívána při léčbě některých nemocí (například deprese) a leckdy bývá efektivnější než jiné metody – a to bez vedlejších účinků i bolesti. Nevěřme tedy všemu, co filmaři odhodlaně posílají do kin!

Zdroj: Cracked