Krátká historie Planety opic: Od klasiky z šedesátek k válečnému finále

V pátek večer bude na COOLu k vidění epická Válka o planetu opic. Caesar Andyho Serkise se ještě jednou bude muset vydat vstříc lidem, stojí proti němu totiž šílený generál s tváří ještě šílenějšího Woodyho Harrelsona, jenž chce opice vyhladit z povrchu Země. Finále moderní trilogie Planeta opic je zatím posledním výkřikem této víc jak půl století staré ságy, a rozhodně změnila dějiny sci-fi i filmu jako takového.

Stará éra

Možná vás to překvapí, ale na začátku všeho byla kniha! Román Planeta opic od Pierrea Boulleho popisoval v roce 1963 mimozemskou opičí společnost, do které zabloudí lidský astronaut – to celé vlastně jako satiru společnosti naší vlastní. Kniha byla populární, a tak si našla cestu i do anglofonní verze. Američtí producenti tou dobou shodou náhod hledali atraktivní téma „podobné King Kongovi“, a děj francouzského románu jim takříkajíc přistál v klíně...

To by ale ještě z Planety opic nemuselo udělat kult – tím se stala až díky obsazení postu scenáristy Rodem Serlingem, autorem slavného seriálu Twilight Zone (u nás se později proslavil spíše jeho nástupce Krajní meze). Právě Serling překoval původní sociální kritiku do akční paralely na studenou válku – a právě Serling přišel i s finálním odhalením, u nějž se ukáže, že je mimozemská planeta plná opic ve skutečnosti Země. A to bylo něco, co rozhodně změnilo náhled na závěrečné zvraty i do budoucna. Kniha totiž končí dočista jinak a v jejím finále čeká zvrat, který použil až Tim Burton ve své verzi filmu z roku 2001.

Filmová Planeta opic se v roce 1968 každopádně stala obrovským hitem. Filmaři sice museli leccos ze Serlingova děje ostrouhat, takže ta tam byla pokročilá opičí civilizace a namísto toho si opičáci užívali jakéhosi nového středověku. Ale ušetřené peníze šly do opičích masek, které byly na svou dobu revoluční, a rychle bylo zaděláno na pokračování.

Jsme ale na přelomu 60. a 70. let, tedy v době, kdy Hollywood čelil finanční i kreativní krizi, a dekádu před příchodem Star Wars. S konceptem filmové série tehdy filmaři neuměli příliš pracovat. Do nitra Planety opic z roku 1970 je tak kvalitativním skokem dolů, a nikoho ani nenapadne, že by mohl přijít i třetí díl. Na konci filmu je tak svět definitivně zničen.

Jenže biják má paradoxně úspěch, a tak přichází stále další a další pokračování, v nichž se vracíme nazpět do minulosti. Útěk z Planety opic (1971) ukazuje trampoty opičáků, kteří se vrátili nazpět do našich časů. Navzdory menším rozpočtu však tato změna filmu prospěla, a ještě sympatičtější je následné Dobytí Planety opic (1972), v němž vidíme i skutečnou opičí revoluci.

Byť tehdy sága chytila druhý dech, znovu se vyčerpala poslední Bitvou o Planetu opic (1973), na jejích „kvalitu“ navázal i seriál Planet of the Apes (1974), který možná znáte i pro jeho televizně-filmovou mutaci. Po těchto více méně otřesných tečkách skvělé jedničky, trojky a čtyřky, se Planeta opic právem ocitla u ledu. A čekala, kdo ji resuscituje v nové kvalitě...

Nový zrod

Tím někým se nakonec stal v roce 2001 již zmíněný Tim Burton – jeho verze ale byla promptně zapomenuta a trvalo dalších deset let, než přišla hitová trilogie s Caesarem a pohyby Andyho Serkise v hlavní roli. Faktem je, že se producenti o obnovení Planety opic snažili už od 80. let, ale Burtonův neúspěch jasně naznačuje, že to s touhle látkou není zrovna jednoduché.

Problémem byla otázka, kam dál se vydat? Jedním z nápadů bylo již tehdy ignorovat pokračování a navázat na jedničku! Měl tak vzniknout film, který by byl v podstatě předělávkou Spartaka, ale s opicemi v roli Římanů, a který by mohl kopírovat úspěch Star Wars.

Koncept šel k ledu, stejně jako další verze Olivera Stonea, jenž přepsal zrod opic – už nemělo jít o vzpouru opičáků, ale nemoc lidstva, které vlivem vlastní genové choroby chřadlo. Hlavní roli v této vizi měl hrát Arnold Schwarzenegger, celý projekt se však rozpadnul poté, co jeden ze scenáristů odmítl vepsat do děje scénu opičáků hrajících baseball.

Třetím pozoruhodným konceptem, z něhož se nakonec stala Burtonova verze, byl v 90. letech návrh Chrise Columba (budoucí režisér prvních dvou dílů Harryho Pottera), jenž přišel s inspiracemi z původního románu na skutečně-mimozemskou-planetu-opic (což do Burtona přežilo), na níž hledají astronauti lék na virus, který hubí pozemské lidstvo (což se tak trochu objevilo až v Caesarově trilogii).

Pozoruhodné je, že se měl i tentokrát ujmout hlavní role Arnie. Guvernátor však z projektu vystoupil dávno před tím a jeho roli později převzal Mark Wahlberg. Podobně se o film zajímal i James Cameron, který pro změnu utekl pryč po úspěchu svého Titanicu.

Po Burtonově Planetě opic série každopádně pokračovala v hledání sebe sama. Se spásným nápadem přišli v roce 2005 až Rick Jaffa a Amanda Silver, když sepsali scénář o zrodu Caesara jako de facto lidského genového experimentu. Vzhledem k čím dál tím častějším enviromentálním obavám se zrodila vize nové Planety opic, která by brnkala na společenské obavy podobně, jako původní Planeta opic brnkala na strach z atomové války.

A díky moderním „maskám“ (ve skutečnosti digitálním trikům) to fungovalo tak dobře, že se Zrození Planety opic dočkalo i dvou pokračování – Úsvitu planety opic a Války planet opic, která se v roce 2017 stala (prozatímní!) tečkou za epickými opičími dobrodružstvími.

Válka o planetu opic započne na Prima COOL v pátek ve 20:15.