4 nejčastější chyby, které kazí epické katastrofické filmy, a jak je spravit

Co se dnes naučíte v katastrofických filmech, může se vám zítra hodit ve skutečnosti! Doufejme, že tento nejapný vtípek nedojde naplnění, každopádně je asi dobré znát nejčastější prohřešky, které tenhle žánr při vykreslování reálných neštěstí napáchal…

04) Katastrofy vypadají jinak

Problém: I když ve filmech tornáda sají bordel ze všech stran a zemětřesení dělají obrovské díry v zemi, nejspíše minimálně u první katastrofy již Češi vědí, že jde o nesmysl. Tornáda nasávají objekty vzhůru – a problém není ani v tom, že vás můžou vynést do vzduchu; problém je v tom, že vzduchem ve vysoké rychlosti létá hodně nepořádku, který vás může trefit na zemi. Totéž platí o zemětřesení.

Napínavé příběhy hrdinů visících nad propastí, která se náhle rozevřela v zemi, jsou sice působivé – ale v reálném zemětřesení máte nesrovnatelně vyšší šanci, že vás prostě zavalí barák roztřesený jako sulc.

Řešení: Staré katastrofické bijáky tenhle problém vlastně příliš neměly – v jejich éře byly triky tak jednoduché, že jsme jim prominuly leccos jenom kvůli pohledu na rozverně se rozpadající miniatury. V dnešní éře ale už nejde přivírat oči nad nepřesnostmi.

Uplést děj lze ale i ze zavalených hrdinů, přičemž flashbacky nám můžou úvodní neštěstí ukazovat zas a znova – a tady by se filmy mohly leccos přiučit i u videoher, u nichž „rentgenový“ pohled na kulky drtící čelisti nebo útroby tanků odhaluje zcela nové možnosti rozkoše z destrukce.

03) Rychlost a kombinace katastrof

Problém: Nehledě na dílčí rozdíly mají katastrofy obvykle tu nepříjemnou vlastnost, že probíhají setsakra rychle. Průměrné zemětřesení trvá desítky sekund. Přílivová vlna zabere minuty a tornádo zrovna tak. To vše je ale po čertech krátká stopáž, pokud z toho chcete uplést celovečerák, během něhož má divák spořádat dva velké tácy nachos, troje chipsy a litr sodovky.

A tak neštěstí ve filmech stále častěji přicházejí ve větším množství, protože jedno zemětřesení je už nuda – ale zemětřesení následované tornádem, tsunami a pádem komety, to už umí natáhnout stopáž!

Řešení: Jasně, děj jde natáhnout tím, že hrdina o pohromě ví dopředu – a napínavě na ni čeká. A mnohdy je počáteční katastrofa jen výchozím bodem k boji o přežití. Jenže, co si budeme nalhávat: Zvláště v dnešní digitální éře diváky zajímají hlavně vybuchující města a kontinenty než napětí a drama.

Filmové médium však má lákavou možnost střihu, takže je možné vyprávět stejné neštěstí pohledem více postav v různých částech světa, které tak mohou vidět vybuchovat města pořád dokola, jen trochu jinak. A výhody toho, když před kamerou umírá více postav, souvisejí i s naším dalším bodem...

02) Nezničitelný hrdina

Problém: Pokud točíte romantickou komedii, není problém nechat přežít hlavní duo od první do poslední klapky. Dokonce je to i žádoucí. Ale v katastrofickém filmu tentýž přístup podrývá samotnou pointu žánru.

Ať už je to John Cusack ve filmu 2012 nebo třeba The Rock v San Andreas, ve 21. století přibyly katastrofické filmy, u nichž je tou největší katastrofou přežití hlavních hrdinů až do konce příběhu. Což je přesně to, kvůli čemu všechny ty výbuchy a kolapsy vypadají ještě uměleji, odcizeněji a vykleštěněji než dřív...

Řešení: Když se katastrofické filmy v 70. letech rodily díky bijákům jako Letiště nebo Skleněné peklo, filmaři si překvapivě byli této námitky vědomi. Nechali proto často před kamerou trdlovat celý ansámbl herců, které postupně likvidovali v neočekávaném pořadí.

Tenhle princip rezonoval i v dalších žánrech. Vzpomeňte třeba na prvního Vetřelce – to, že přežila Sigourney Weaver, bylo tehdy naprosto nečekané, protože jiní herci byli slavnější. Není tedy problém i v tomhle žánru diváka šokovat – jen to chce mít koule a zabít Johna Cusacka hned v prvním aktu.

01) Sbohem, New Yorku!

Problém: Nedá se tomu vyhnout – pokud byste chtěli vyjmenovat filmy, kde se katastrofa vyhne New Yorku, šlo by o po čertech krátký seznam. U některých bijáků, pravda, není příliš zbytí. Film San Andreas, pojmenovaný podle kalifornského tektonického zlomu, by se do New Yorku umisťoval poněkud obtížně. A New York je přece jenom jednou z nejvýznamnějších světových metropolí.

V neposlední řadě platí, že právě tady se katastrofické filmy zrodily – zřejmě vůbec první katastrofický biják Deluge z roku 1933 utopil jako kotě právě New York; a King Kong nedlouho poté následoval na stejném místě. Přesto sami za sebe musíme říct, že stošedesátý pohled na trochu jinak se bortící Sochu svobody, Empire State Building a aktuální iteraci největšího světového mrakodrapu nás už trochu unavuje.

Řešení: Devastace New Yorku je žánrová nutnost – diváci ji vlastně chtějí stejně tak, jako chtějí romantického hubana mezi hlavními hrdiny. Ale nejlepší katastrofické filmy (třeba Den nezávislosti) docela umně zvládly ukázat i jiné kulisy z jiné části světa. A to je vlastně klíč ke všemu: pestrost!

Koneckonců, film se globalizuje a dívá se stále častěji i mimo Ameriku. Třeba se tak jednou dočkáme i katastrofického filmu, který by v podobně vysoké kvalitě zbořil třeba Karlův most! A možná se tak stane i dřív, než spadne ten reálný.

Zdroj: Autorský text

Video, které jste mohli minout: Trailer hororu Žraloci v Paříži