Recenze komedie K zemi hleď: DiCaprio bojuje s apokalypsou i konspiračními teoriemi

Tenhle snímek budil velká očekávání už od února 2020, kdy bylo ohlášeno, že se objeví na streamovacích službách. Jak jsme však v posledním roce psali už mnohokrát – filmová studia míní, covid mění, a tak se natáčení, postprodukce i uvedení nakonec odsunuly až na vánoční čas roku 2021. Čekání se však vyplatilo – a kdy si užít film o zkáze světa spíš než právě o Vánocích?

Režisér, scenárista a producent Adam McKay v minulosti natáčel hlavně potrhlé komedie (oba díly Zprávaře, Ricky Bobby), o to více šokoval v roce 2015 se svižnou satirou na americkou hypoteční krizi, jež po roce 2008 otřásla světovou ekonomikou. Díky Sázce na nejistotu si odnesl Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, a přestože jeho další počin Vice, biografie o kontroverzním politikovi Dicku Cheneym, mířil ještě výše, podařené satiře se nevyrovnal. A tak se McKay vydal opět do sfér tepání společnosti – a jako etablovanému hollywoodskému filmaři se mu podařilo sehnat hvězdnou hereckou sestavu.

Leonardo DiCaprio a Jennifer Lawrence v hlavních rolích ztvárňují dvojici astronomů, kteří objevili neznámou kometu. Jejich nadšení však brzy vystřídá zděšení, a to když zjistí, že několikakilometrový objekt je v kolizním kurzu se Zemí. Šance na záchranu naší rodné hroudy jsou poměrně malé, ale je potřeba se o ni alespoň pokusit. Mediálně nezkušení vědci se proto snaží vysvětlit situaci populistické prezidentce USA (elegantní Meryl Streep) i lehkovážným novinářům v televizní show (blazeovaní Cate Blanchett a Tyler Perry). Nikdo však není ochoten poslouchat.

Právě v těchto prvních zhruba 50 minutách je film dechberoucím způsobem zdrcující: Atmosféra všeobecné ignorace vyvolává v divákovi silnou úzkost. Jsme otupělí mediální praxí, denně čelíme záplavě přehrocených zpráv a o konci světa se mluví každou chvíli; proč tedy zrovna toto varování brát kdovíjak vážně? Prezidentka navíc směrem k vědcům trefně poznamenává, že „nemůžete přece lidem říct, že stoprocentně umřou!“ Nikdo z nás dříve či později smrti neunikne, ovšem nepřiznáváme si to, a namísto toho každodenně řešíme malichernosti. První část filmu vtipně, svěže, přitom však nekompromisně nastavuje zrcadlo a tlačí diváka k zamyšlení nad vlastním životem.

Bohužel však u tohoto konceptu nezůstane, ale po zhruba třetině stopáže se příběh posune dál. Od psychologické roviny se dostáváme k té celospolečenské, kde satirické ostří může přece jen úřadovat více. Do hry se vloží šéf technologické korporace (kouzelně slizký Mark Rylance), který se jako správný vizionář rozhodne vytěžit ze situace maximum – a navzdory smysluplným obavám vědecké obce mu politické špičky zobou z ruky.

Postupem stopáže začne být jasné, že McKay si tentokrát ukousl snad až příliš velký krajíc. Chce se vyjádřit k fenoménům fake news, konspiračních teorií, nadnárodních korporací, mediálních praktik, nedůvěře lidu vůči autoritám, přílišného vlivu celebrit, neschopnosti vědy komunikovat svá zjištění a dalším a dalším současným tématům, jež hýbou děním 21. století. Zámořské recenze snímku vytýkají především toto rozehrání mnoha témat, z nichž uspokojivého závěru se dočkají jen některé – což ostatní platí i pro velké množství představených postav, jež nepůsobí životně, spíše jen slouží satirickým účelům. A konečně je třeba zmínit i nevyvážený tón: Jako by se film místy nemohl rozhodnout, zdali chce být trudně tepavou satirou, anebo žoviálně odlehčenou taškařicí.

Vše naštěstí zachraňuje podařený konec, který funguje nejen velmi dobře po emocionálná stránce, ale navzdory lehkému scenáristickému klopýtání dokáže předat nebanální poselství, o které McKayovi pravděpodobně celou dobu šlo. K zemi hleď! je tak zajímavým příspěvkem k fungování dnešní společnosti, a především neochoty (či neschopnosti) elit se smysluplně postavit ke globálním problémům – v čele s klimatickými změnami, ovšem velmi trefně fungují i paralely s pandemií covid-19 (ačkoli film byl napsán ještě před ní).

Tato bezmála dvě a půl hodiny dlouhá satira navíc připomene i řadu skvělých a dodnes podnětných snímků, jež se zabývaly podobnými tématy: Zmiňme třeba Dr. Divnolásku, Vrtěti psem nebo Network (Televizní společnost). Právě poslední příklad z roku 1976 ukazuje, kam se společenské i filmařské standardy za bezmála půlstoletí vyvinuly. Sidney Lumet v Televizní společnosti představil dialogy nabitý procedurál, který soustředěně pojednává o svém tématu a krůček po krůčku (z dnešního pohledu možná až příliš pomalu) buduje očekávání směrem ke klíčovým scénám.

Zato Adam McKay nyní nabízí stylovější, rychlejší a atraktivnější podívanou, která navzdory skoro o půl hodiny delší stopáži jen těžko dohraje všechny minihry, jež s divákem rozehrála. Film o globálním dění v roce 2021 se tak sám stal do značné míry obětí toho, jak svět v roce 2021 vypadá.