Recenze Duny: Nová epická sci-fi má jeden nepříjemný problém

Nezfilmovatelná kniha se dočkala další filmové adaptace. Ta první vznikla v roce 1984 a tehdy ještě začínající režisér David Lynch si na ní pořádně vylámal zuby: Z ambiciózní produkce zbyly po mnoha tahanicích jen fragmenty a výsledkem bylo velmi bizarní, místy až směšné béčko, jehož kvality se nepodařilo dostatečně prodat. Nyní si tenhle tuhý písečný krajíc ukousl další výrazný filmař, který měl k dispozici o poznání více zdrojů – a na výsledku je to notně vidět. V pozitivním i negativním slova smyslu.

Denis Villeneuve už ve svých předchozích filmech Příchozí a Blade Runner 2049 ukázal, že se sci-fi témat rozhodně nezalekne – ba co víc, nebojí se tradiční motivy posouvat o značný kus dál. Přestože se nejednalo o vyložené divácké hity, které by lámaly rekordy v kinech a redefinovaly, jak vypadá moderní sci-fi blockbuster, příznivci náročnějších děl si přišli na své. Villeneuve ve vyprávění obvykle nikam nespěchá a kousek po kousku před divákem otevírá zákoutí svých rozsáhlých sci-fi světů. Duna v tomto ohledu není výjimkou.

Kanadský filmař měl od začátku v plánu adaptovat slavný román Franka Herberta na ploše dvou celovečerních filmů. Ten první navzdory své dvouapůlhodinové stopáži především rozmisťuje figurky na šachovnici a nabízí předlouhou, leč nádherně vypadající expozici k přece jen atraktivnějšímu dění, na které si musíme ještě počkat – až podle kasovních a streamovacích výsledků prvního snímku se totiž rozhodne, zdali se pokračování skutečně natočí. Což je značně nejistá strategie vzhledem k tomu, jak specifický divácký zážitek aktuální film nabízí.

Rozhodně totiž nelze očekávat velkolepé sci-fi dobrodružství ve stylu Hvězdných válek. Už samotná knižní předloha je nesmírně komplexní, věnuje se politickým i ekologickým tématům, které jsou ve Villeneuvově pojetí ještě umocněny. V nádherných, opojných záběrech se seznamujeme s rodem Atreidů, jemuž galaktický imperátor svěřil patronaci nad pouštní planetou Arrakis. Na ní se nachází melanž (či prostě „koření“), nejhodnotnější substance ve známém vesmíru. Kdo má koření, má moc. O tu byl připraven rod Harkonnenů, krutých nepřátel čestných a slušňáckých Atreidů. Dalším subjektem je sesterstvo Bene Gesserit, jejíž členky ovládají techniky zapovězené naprosté většině lidí (a především mužům).

Ve světě Duny sleduje každý své vlastní mocenské cíle a nic není tak, jak se na první pohled zdá. Villeneuvovi se společně se scenáristou Ericem Rothem však podařilo udržet nezbytné vysvětlování na funkčním minimu, film tedy není přehlcen zdlouhavými monology k zasvěcení diváka. O to více využívá dunivé (sic!), tepavé hudby z pera Hanse Zimmera, který oprášil své viscerálně působivé motivy známé z filmů Christophera Nolana. S výraznou hudbou jde ruku v ruce i množství poetických záběrů na písečnou krajinu a dopravní prostředky, kterými se ji lidé snaží podrobit. Těžba koření na Arrakisu je nevyhnutelně spojena s ničením přírody a likvidací domorodých fremenů – ekologické poselství nemůže být čitelnější.

V jádru příběhu se však stále nachází zrození hrdiny, předurčeného k mesiášským činům. Paul Atreides v podání charismatického Timothée Chalameta je nejdříve vykořeněn ze svého rodného světa a následně musí přijít o všechny životní jistoty, aby mohl naplnit svůj osud. Jakkoli to zní pateticky, Duně se daří osudové okamžiky prodávat důstojně – a to navzdory kulturně trochu neobvyklému faktu, že Paul většinu dobrodružství zažívá po boku své matky (tajemná Rebecca Ferguson), spojené se zmíněným sesterstvem.

Této dvojici sekunduje i zbytek hvězdného obsazení, z něhož nikdo výrazněji nevyniká, naopak každý svým dílkem přispívá do funkčně seskládaného celku. Jména jako Oscar Isaac, Josh Brolin, Javier Bardem a Dave Bautista své role bez problémů zvládají, ještě více pak zaujme Zendaya jakožto fremenská dívka Chani, jejíž osud je s Paulem úzce spojen. Dokonce i Jason Momoa, známý jako Khal Drogo ze Hry o trůny a běžně (a oprávněně) považovaný za herce s velmi omezeným rejstříkem, zde v úloze bojovníka Duncana našel polohu, jež pro něj dává smysl. Snad jen Stellan Skarsgård jako Vladimir Harkonnen, obézní levitující záporák, vyvolá nepřiléhavý úsměv – což však platilo pro Lynchovu a koneckonců i Herbertovu verzi.

Villeneuvova Duna je tak krásná a velkolepá, až se k ní bude leckomu těžko hledat cesta. Může působit odtažitě jako vycizelovaná expozice v galerii – v tomtéž duchu také staví opulentní obrazy nad tradiční vyprávění příběhu. Zhruba polovinu stopáže zabere představení postav a jejich vztahů, až poté se může něco začít dít. Celý snímek je tedy spíš než souvislým příběhem specifickou estetickou zkušeností, vyžadující od diváka jiná očekávání a jiné vnitřní nastavení než klasická sci-fi vyprávění. Doufejme, že druhý díl skutečně vznikne, protože bez něj by se jednalo o nejdražší a nejrozmáchlejší intro v dějinách.