Filmy našeho dětství: 7 populárních klasik, na které nedáme dopustit!

Stejně jako u každého populárního songu i u oblíbených filmů platí pravidlo, že čím více je lidé mají rádi, tím častěji je kanály vysílají, a tím více se z nich stává ohraná podívaná. Snad u ničeho to neplatí tak mocně, jako u megahitu Sám doma, který na si COOLu můžete připomenout v neděli večer. Jenže zatímco vaši rodičové nebo už děti mají Kevinovo obranné dobrodružství zapsáno jenom jako směs známých klišé, pro každého, kdo v 90. letech vyrůstal, má Sám doma neodpáratelnou nášivku dětské nostalgie. Stejně jako několik dalších devadesátkových trháků...

Sám doma

Jakkoliv je tenhle počin naivní, jakkoliv jsme se kvůli němu naučili být alergičtí vůči dětskému křiku i kolínské, a jakkoliv se z něj stalo chodící klišé, Sám doma stále dýchá atmosférou českých vánoc Léta Páně 1991 až 1999. Dojímavý příběh malého Kevina, jehož asociální rodina na něj zapomene (!!), a on tak musí brutálními pastmi čelit invazi dvojice negramotných lupičů, totiž s železnou pravidelností běžel vždy během vánočních svátků.

Když se tak Čech dnes dívá na Sám doma, příběh vlastně ani nemůže vnímat. Filmové obrazy totiž vyvolávají toliko živé sny na první obdarování Tetris nebo Game Boyem, nepochopitelné nadšení prarodičů z mísy plné ovoce a dobové zábavní pořady, nad nimiž dnes zůstává doslova rozum stát...

Beethoven

V dětství měl tohohle tlustého bernardýna rád každý, a kdo říká, že ne, ten ho má rád dodnes! Beethoven je vzácným plemenem filmů, které navzdory jejich absurdní premise - v tomto případě jde o zápas nesympatického otce rodiny s milosrdným hafanem, a nemyslíme to bohužel jako survival horor - stále jedou v pruhu zábavy.

Navíc nelze popřít, že pro většinu devadesátkové generace byl snímek prvním seznámením s nejlepším skladatelem tzv. vážné hudby Ludwigem van Beethovenem. A u mnohých pravděpodobně i posledním.

Space Jam

Bugs Bunny a Michael Jordan - nemuseli jste v 90. letech být zrovna fanoušci dětských animáků ani basketu, aby vás tyhle dvě věci zasáhly jako rána balónem do hlavy. Jasně, králíkovi tou dobou už táhlo na víc než padesátku, ve středoevropském kontextu byl ale stále svěží jako (stejně staří) Tom a Jerry. No a Michael Jordan byl prostě... Michael Jordan.

Space Jam byl vlastně cosi jako Terminátor 2 pro děti. Disponoval dechberoucími triky, zaujal široké masy diváků už jen svým principem a navíc bylo v hlavní roli nezastavitelné monstrum. Tomuhle filmu k dokonalé atmosféře 90. let chybí snad už jenom cameo Pikaču a Duka Nukea.

Jumanji

Proti pitvoření Robina Williamse byla sice většina dítek devadesátek už imunní, když si ale učitelský sbor nějaké školy potřeboval udělat volno a vzít děti na něco do biografu, byl Williams vždycky solidní volbou. A tak vzniklo mnoho, mnoho traumat - vedle jeho grimas je totiž Jumanji podobně, ne-li více děsivý než tou dobou rovněž velmi populární Jurský park.

Stále velmi solidní triky a příjemný, když-se-nad-tím-zamyslíte i komplexní příběh činí z Jumanji film, který klame tělem. Pod povrchem všech těch stád slonů je totiž Jumanji vlastně snímkem, v němž mladý kluk skončí na dekády v děsivé džungli, ve zjevně narušeném stavu se vrátí zpátky mezi nás, aby až na konci apokalypsy zlých zvířat našel vykoupení a restartoval celý příběh. A teď mi řekněte, že to celé není cool!

Jurský park

Jako by nestačilo, že se dinosauři nyní znovu dostali do módy, většina populace si díky aktuálnímu trháku Jurský svět vzpomněla, že kdysi na počátku 90. let milovali Spielbergův pravěký počin o oživených praještěrech. A naučila se díky tomu svého času rozeznávat jednotlivé poddruhy dinosaurů snad od jury po křídu.

Jurský park stále šlape jako parádní dobrodružství - disponuje napětím, revolučními triky i překvapivě sympatickými postavami. A to dokonce i mezi dětmi! Idea, že dvojice dospívajících ratolestí ve filmu nebude na přítěž, ale naopak jej pozvednou, dnes působí skoro nemožněji, než Stevenovo digitální oživení desítky milionů let starého světa.

Návrat do budoucnosti

Vzhledem k tomu, že k nám mnoho artiklů z Ameriky 80. let došlo zhruba ve stejnou dobu jako do Kanady - tedy kolem roku 1995 - typicky osmdesátkový sci-fi biják kraloval u mnoha diváků. Nebylo to natolik vážné, jako ve Státech. Přece jenom, Návrat do budoucnosti se hodně vyžívá ve vykreslování Ameriky 50. let, což u nás prakticky nikdo neocenil.

Martyho třídílné dobrodružství přesto mnohým z nás poprvé představilo koncept cestování časem, zákonitost paradoxů i toho, že když vás někdo šikanuje, měli byste mu dát pěstí, protože si díky tomu nejenom vrznete, ale navíc vám váš trýznitel jednou bude dělat otroka. Zkrátka jedno morálnější poučení lepší než druhé!

Terminátor 2

Nebylo mnoho praktických důvodů, proč během téhle dekadentní dekády chtít nosit koženou bundu. Jednak jste v ní u starší generace vyvolával vzpomínky na veksláky, a jednak ta pravá kožená byla k mání za docela dost bakšiše. Navíc, desetileté dítě v kožené bundě prostě působí divně. Arnieho nezastavitelný robot z Terminátora 2 však přesto tento kus oděvu pro mnohé náležitě proslavil.

Terminátor 2 byl cosi jako přestupní droga k drsnějším filmům. Právě u něho ratolesti prosily rodiče, aby se mohly ještě chvíli po limitu koukat na bednu - a když jim to bylo zakázáno, koukaly se stejně, akorát skrz klíčovou dírku. Byl to film, který na plakátech stále působil jako žhavé zboží, i když šlo vlastně o jeden z posledních výkřiků klasických osmdesátkových akčních filmů, které k nám jako všechno dalšího přišly až opožděně.

Tohle všechno a ještě víc si uvědomíte poté, co se znovu mrknete na trampoty nevinného drzouna, který uvízne Sám doba. Ignorujte škarohlídy a připomeňte si dětství - s Prima COOL už v neděli ve 20.00!

(lol)