RECENZE: Jaký je RYTMUSŮV film Sídliskový sen? Není to spíš noční můra?

Hned na začátku je třeba narovinu říct, že Sídliskový sen není zdaleka tak špatný film, jak by si posměváčci přáli a vlastně se mu i celkem daří naplnit své poselství – odvyprávět příběh outsidera, který "sa vypracoval" a "smířil s minulostí", východovevropskou verzi amerického snu. Jenže tahle rapperská variace na Rockyho má jeden zádrhel - všechno jde ve filmu Rytmusovi vlastně tak hladce, že kdo mu chce fandit, tak mu fandí, kde se chce ušklíbat, bude se s chutí ušklíbat dál.

Skutečně dobré filmy/dokumenty dokáží dostat diváky na stranu "hrdiny" i se všemi jeho chybami, protože vidí, že bojuje – rve se s osudem i se svými démony, i když třeba prohrává. Většinu času dokumentu ale pozorujeme Rytmuse jako vítěze, takže závěrečné rozhřešení je už vlastně tak trochu navíc.

Ve filmu, který natáčel režisér Miro Drobný postupně po dobu osmi let, se neřeší Rytmusova hudební kariéra, ani se nezkoumá jeho nesporný obchodní talent, ale vše je hlavně o jeho komplikovaných rodinných vztazích. Jeho biologický otec mu dal cikánskou krev, ale až do osmnácti let o něm Patrik nevěděl, a vyrůstal s matkou, otčínem a nevlastními sourozenci. I když uvěříte, že si opravdu roky sám sobě nalhával, že je tmavší než sourozenci, třeba proto, že chodí hodně po štrýtu, kde se víc opálí (haha), pořád si budete klást otázku „A co jako?“.

Vyrůstat ve skromných podmínkách "bez otce" na sídlišti jistě není dobrý základ pro idylické dětství, obzvlášť když jste nějak podezřele přičmoudlej a okolí vám to dává sežrat. Jenže film se o nepříjemné věci jen otře a nikdy nedostane Rytmuse ani nikoho z jeho okolí do situace, kdy by vypluly na povrch temné emoce – že při několika otázkách zatváří dramaticky, nebo má v závěru při sledování srdceryvného vzkazu od biologického otce slzy na krajíčku, z filmu ještě poutavé lidské drama neudělá.

Vždyť největším konfliktem filmu, který se asi 10 minut před kamerou hrotí, je to, když Rytmus na nějaký čas zastaví natáčení, protože štáb vtrhnul do jeho pokoje, když spal a narušil mu tak soukromí! Že za další půlhodinu čte před štábem milostné SMSky, co si posílal s Darou, už nikdo neřeší.

V závěru už se ze snímku prostě stává čistý bulvár – obdoba televizní 13. komnaty nebo VIP zpráv. Pro fanoušky možná dobrý, pro odpůrce další důkaz, že Rytmus rozprodá klidně svůj vlastní osud – a ještě v pořádně kýčovitém balení.

Přitom, když nastoupí tučné beaty, a film prostoupí jeho muzika, celé to najednou dává smysl. V úderných sloganech jeho textů, v nasraných rýmech a s patřičně velkohubou rapperskou nadsázkou, se totiž jeho příběh najednou fakt stává tím velkým dramatem, jakým chce být. Songy jsou do filmu zasazené fakt šikovně, takže potvrzují rapperova slova že „je psal sám život“. Jen, kdyby pak nepřišlo další tlachání o malichernostech „co, kdy, kdo jak a s kým“. Ještě, že má film i dost vtipných momentů.

V závěru filmu se vydá do Indie k nejnižší kastě "nedotknutelných", aby poznal své genetické kořeny. Uspořádá párty v ghettu, podotkne, že se tam cítí tak zvláštně svobodný a na závěr si sedne na břeh řeky Gangy, kde absolvuje obřad, během kterého se smíří s vlastní minulostí. Jak vám to přijde? Jako upřímné rozuzlení, nebo jako okázalý, pozérský kýč? Ať už jakkoli, Sídliskový sen váš názor na Rytmuse asi nezmění…

5/10

Radek Londin