Proč jsou piloti z letadlových lodí ti opravdu nejlepší?

Se svým šestým dílem se středeční dokument o trampotách letadlové lodi Enterprise během druhé světové války pomalu chýlí do svého finále.

Tentokrát se podíváme na zub bitvy o Gilbertovy a Marshallovy ostrovech z let 1943 a 1944, kdy tichomořská flotila urvala Japonsku ostrůvky klíčové pro vybudování letišť umožňujících její zásobování.

Všechny ty tisíce tun plovoucí oceli by ale mohly vyvolat nesprávný dojem, že letadlovka je tu tím nejdůležitějším. Její zuby jsou však ve skutečnosti tak ostré, jako námořní piloti. K připomínce jejich zdatnosti přinášíme trojici skutečností, proč bylo tehdy i dnes krutopřísné ocitnout se v jejich botách, košilích a kombinézách.

3) Start a přistání

Většina lidí by se při službě na letadlové lodi nejspíše nejvíce obávala kontaktu s nepřítelem. Však víte, té části, kdy hlavně dští oheň a vaše letadlo si razí cestu trasírkami nepřátelské protivzdušné obrany. Možná by je tak překvapilo, že problémy začínají už při samotném startu a přistání.

Kvůli krátké dráze jsou letouny při startu urychleny palubními katapulty. Pokud však katapult funguje tak dokonale, proč podobně nestartují letadla i na klasické runway? V prvé řadě musí být operování katapultů naprosto bezchybné – pokud neudělá letounu dostatečnou rychlost, pilot havaruje rovnou do cesty nezastavitelné lodi. Při zrychlení z 0 na více než 150 kilometrů za hodinu během dvou sekund není start navíc nijak příjemným zážitkem.

Ještě horší je však přistávání – dnes už letouny nabízejí automatické systémy, ani ty však nejsou neomylné. A pak je tu představa přistání za starých časů, tedy snaha posadit letoun v rychlosti vyšší než 100 km/h na pohybující se plochu o velikosti fotbalového hřiště – a třebas i za špatné viditelnosti nebo větru nebo obou. To je panečku materiál pro prádelny trenek.

2) Katapultování

Šance na poruchu čehokoliv od motorů po elektroniku či hydrauliku nejsou nikterak mizivé. Na jedinou hodinu letu vyžadují moderní stíhačky někdy až 20 hodin údržby. Tím se ale dostáváme k dalšímu bodu, který ukazuje, že ani vyskočení z letadla není automatická spása.

Každé katapultování totiž pilota vyhodí ven rychlostí až 20 G. Pokud vážíte 80 kilo, na okamžik se při katapultáži proměníte v půltunového hromotluka. Ztráta vědomí je veskrze reálnou možností. Ještě horší je, že katapultáži chybějí inteligentní prvky – pokud se při zatáhnutí za páku letoun nachází v rotaci (což není při úhybných manévrech nebo poškození nic divného), může být pilot vymrštěn rovnou do země. Právě tak zahynula první americká námořní pilotka Kara Hultgreen, když jí při přistávání (aha!) vysadil motor jejího F-14. I pokud se proces katapultování podaří, hrozí až pětině katapultovaných pilotů zranění, které ukončí jejich kariéru.

Skutečnost, že staré letouny za druhé světové války katapultování neměly, teď možná zní lépe, o to obtížnější však bylo z hořícího letadla vyskočit. Oceán je a byl navíc proklatě velký. Dnešní satelitní systémy sice dávají vysokou šanci na záchranu pilota spadlého do moře, před půl stoletím se ale jakékoliv vyskočení z hořícího letadla mohlo rázem proměnit v pomalou, bolestivou smrt na nafukovacím člunu, v lepším případě live action role playing na Robinsona Crusoe.

1) Ztráta vědomí

Už během druhé světové války platilo, že fyzická zdatnost a schopnost přežít několikanásobné přetížení je zcela klíčová při souboji stíhačů. Každé prudké uhnutí, zatočení, klesání i stoupání, zkrátka každý manévr generuje několik G, na které musí být tělo připraveno.

Nic však není nekonečné. Normální člověk omdlí kolem 3G, piloti s dokonalým tréninkem mohou ustát až trojnásobek. Při určité mezi srdce nezvládá pumpovat krev do mozku a posádce letounu tak hrozí ztráta vědomí. Navzdory moderní existenci řízených střel přitom ani dnešní letecké souboje rozhodně nejsou gaučovou záležitostí – právě pro šílenou rychlost raket totiž piloti stále musejí být připraveni na šílené úhybné manévry. Jak přitom víme, katapultáž není spásou.

Dialog posádky během dogfightu není ani tak dialogem, jako spíše sérií zoufalého sténání neprokrvené, gumové tváře. Alespoň v téhle části byl tedy Top Gun věrný realitě.

Riziko ztráty vědomí během té nejkritičtější části mise je zhruba totéž, jako kdyby hasičům hrozil mikrospánek nejvíce zrovna při zásahu v hořící budově. Popřípadě si vymyslete vlastní haprující analogii situace, při níž někdo v akutním ohrožení smrti usíná, a šance na toto je tím vyšší, čím více se snaží před smrtí utéct…

U vícečlenných námořních letounů si k tomu připočtěte navíc starost o druhého člena posádky, který by při příliš šíleném manévrování mohl také zemřít, a vyjde vám, že létání z paluby letadlových lodí je tím nejvíce odvážný/šíleným (nehodící se škrtněte) povoláním pod sluncem.

(lol)Zdroj: Cracked