Vesničko má středisková: Kolik si vydělal Labuda a kvůli čemu se Svěrák s Menzelem pohádali?

Letní komedie z vesnického prostředí o zaostalém závozníkovi s koňským chrupem a velkýma ušima, která baví už několik generací, vznikla tak trochu nedopatřením. Zdeňku Svěrákovi za synopsi k předchozímu filmu Na samotě u lesa totiž z Barrandova vyplatili omylem honorář hned dvakrát. Aby ho nemusel vracet, nabídl se, že za to napíše jiný. Měl na to ale šibeniční termín.

„Zavolal mi tehdejší dramaturg s tím, že čekají revizi a musí tam v archivu ode mě něco mít. Potřeboval to ale do druhého dne. Říkal: ‚Napiš cokoliv, jen ať tam ty papíry jsou. Klidně blbost.‘ Jediné, co mě v tu chvíli napadlo byl příběh, který jsem zažil na vesnici, kde jsem zrovna renovoval chalupu. Řidič, který nám vozil písek a další materiál, měl závozníka, který nikdy nic nechtěl. Stačil mu rohlík. I když jsem ho zval alespoň na kafe, nikdy nešel dál, seděl na dvorku a čekal. Takže Otíka jsem měl. Sepsal jsem to a ráno odnesl na Barrandov,“ zavzpomínal Svěrák.

Nestárnoucí komedii Vesničko má středisková si můžete přehrát v iPrima Videopůjčovně:

Podnětný scénář

Problém byl zažehnán, ale jemu to stejně nedalo. Druhou kopii si ponechal a když se náhodně setkal s režisérem Jiřím Menzelem, dal mu ji přečíst. Byl zvědavý na jeho názor. „Kvůli asi dvou tisícovkám, které mu byly chybně vyplaceny, musel Zdeněk na Barrandov narychlo něco dodat, jinak by zřejmě nastal malér. Ta synopse, to jsou přitom asi dvě stránky textu, ale on je tak geniální, že je sepsal tak, že to mělo záblesk geniality. Hned jsem mu řekl, že tohle chci točit,“ prozradil během života Menzel.

Jenže na Barrandově o tom nechtěli ani slyšet. Vadilo jim, že by se měl zesměšňovat mentálně postižený člověk. Chvíli to vypadalo, že se točit nikdy nezačne. „Po čase mi ale doporučili, ať více rozpracuji postavu doktora, což jsem učinil a celý příběh dál posouval. Původní název filmu byl Plachťák podle Otíkových uší,“ uvedl Svěrák, který na tomto díle pracoval několik let. „Byl to ten nejlepší scénář, který jsem kdy držel v ruce. A musím se pochlubit, něco jsem si do něj i přimyslel. Například ten konec,“ doplnil Menzel.

Specifika obsazení

Nová verze u schvalovací komise prošla a Svěrák s Menzelem mohli konečně začít řešit herecké obsazení. Zatímco u postavy doktora měli jasno od začátku a nikdo jiný než Rudolf Hrušínský nepřipadal v úvahu, do role Otíka správného adepta dlouho nemohli najít. „Chtěli jsme neherce, ale nikdo nám do oka nepadl. Až náhodou Jirka Menzel objevil maďarského herce Jánose Bána, který přijel do Prahy s představením, v němž hrál postavu vesnického hlupáčka. Když jsme mu na uši dali sluchátka a do úst koňské zuby, byl dokonalý,“ přiblížil Svěrák.

„Z nabídky jsem byl nadšený, měl jsem však určité pochyby, jak v cizím prostředí obstojím. Čeští a slovenští herci mě ale přijali fantasticky. Natáčení to bylo krásné, moc rád na to vzpomínám. Dodnes si ještě vybavuji pár českých slovíček: Rohlík, biograf, pojď sem,“ uvedl s úsměvem představitel Otíka Rákosníka.

Na obsazení jeho parťáka, řidiče Pávka, se tvůrci dlouho nedokázali shodnout. Každý měl zcela jinou představu. „Na jedné akci jsem se potkal s Mariánem Labudou, a když jsem ho pozoroval, říkal jsem si, že je pro tu roli stvořený. Malej, tlustej, to je komika sama, navíc úžasný herec. Když jsem to oznámil Zdeňkovi byl zklamaný. Tvrdil, že tu postavu psal pro Petra Nárožného a toho také prosazoval. Ale když pak viděl v akci Labudu, dal mi za pravdu,“ vylíčil Menzel.

Slovenský herec, který si za toto natáčení vydělal 8 700 korun (pro srovnání – průměrná měsíční mzda tehdy činila 2 900 korun), se ukázal také jako velmi zdatný šofér. Vlastnil řidičský průkaz i na nákladní auta a všechny scény skutečně odřídil sám. „Kdykoliv jsem se pak někde potkal se Zdeňkem Svěrákem, omlouval se mi za to, že mě původně do ‚Vesničky‘ nechtěl. (smích) Stali se z nás dobří přátelé,“ prozradil Labuda.

Úspěchy doma i v zahraničí

Nakonec se podařilo natočit film, který se těšil velké oblibě nejen u nás, ale také v zahraničí. V americkém Los Angeles dokonce bojoval o Oscary. „Když v Maďarsku zjistili, že jedu na předávání, narychlo jsem obdržel cenu, která byla nejvyšším oceněním, které mohl v naší zemi v té době herec získat. Tehdejší vládnoucí garnitura prostě nechtěla, abych byl odměněn dříve v Americe než v Maďarsku. Pan Menzel už před vyhlášením tvrdil, že není šance sošku získat, přesto si pro jistotu připravil děkovnou řeč. Byla to obrovská zkušenost a já jsem nesmírně šťastný, že jsem u toho mohl být,“ poznamenal János Bán s tím, že americká kritika jeho a Mariána Labudu označila za Laurela a Hardyho východní Evropy.

Z fenomenálního úspěchu ale tvůrci nic neměli. „Pamatuji si, že na české filmy se do kin tehdy moc nechodilo, tak ústřední ředitel Barrandova vydal směrnici, v níž stálo, že pokud snímek překročí hranici návštěvnosti padesáti tisíc diváků, dostanou jeho autoři finanční prémii. Odstupňovaná bude podle počtu lidí, kteří si koupí vstupenku. Na komedii Vesničko má středisková dorazily miliony lidí a když si spočítali, na kolik by je vyplacení odměň pro nás vyšlo, směrnici raději zrušili,“ přiblížil s úsměvem režisér Menzel.

Postavu Otíkovy tetky Hrabětové měla původně ztvárnit Stella Zázvorková. Dokonce několik obrazů i natočila. Film se ale dělal na dvě etapy a na tu další už nebyla k dispozici. „Mrzelo ji to, ale měla už dlouho dopředu zaplacený nějaký zájezd. Místo ní jsme vybrali Miladu Ježkovou, neherečku z Formanových raných filmů, která byla senzační,“ pochvaloval si režisér.

A jedna zajímavost na závěr. Rudolf Hrušínský v roli doktora Stružného, který nebyl moc zdatným řidičem, na tom byl v civilním životě podobně. Řidičák sice měl, ale nejezdil. Pokaždé seděl na sedadle spolujezdce. Kvůli komedii usedl za volant po téměř třiceti letech.