Kukuřičné děti: Víme, proč vás děsí

Přiznejme si pravdu – znepokojivě velké procento hororových příběhů staví na strachu z dětiček.

Ať už jde o internetové báchorky, dvojčata z kultovního hororu Osvícení, posedlého chlapečka v Satan přichází či památné Kukuřičné děti můžeme ve strašidelných předškolácích vidět poněkud znepokojivý trend.

Přece jen, vraždí-li ve filmech vesmírný netvor nebo šílený démon, má jejich běsnění určité racionální důvody. Ale lidské mládě?

Proč se tak bojíme zrovna dětiček? Psychologie s literární teorií naštěstí mají hned tři důvody, proč nás baví děsit se dětí.

3) Neřídí se logikou

Nejmenší, teprve objevující svět a jeho zákonitosti, mnohdy ne zcela přesně chápou a intepretují realitu. Skutečnost, že děti mají často problém pochopit elementární principy světa a chování, nám navíc nebezpečně připomíná dospělé zabedněnce, které potkáváme dnes a denně. Přitom ale dětské chování často není příliš odlišné od toho dospěláckého.

Příkladem za všechny jsou dětští "imaginární kamarádi", častý to zdroj znepokojení dospěláků. Přitom neviditelné společníky má mnoho z nás – dokonce mnohdy i lidé bez duševní poruchy. Co jiného je samomluva než komunikace s neviděným posluchačem, na němž si trénujeme projev? U dětí, s celou jejich nevinností, se však najednou neviděných kamarádů bojíme…

V Satan přichází by Damiena klidně mohl ovládnout účetní nebo právník a nepoznali byste rozdílu…

2) Ztracená nevinnost

Velmi silně nás rovněž děsí ztráta nevinnosti. Nejde přitom jenom o filozofickou otázku do debaty o povaze náboženství (prvotní hřích) a podobné úvahy, naopak.

Každý z nás byl kdysi dítětem nezatíženým morálkou, nostalgií a berňákem a většina z nás na dětství se slzou v oku vzpomíná jako na období bez stresu a povinností. Ufouni a duchové, kteří v hororech kazí děti, jsou vlastně jenom metaforou pro všechny ty veskrze skutečné dospělácké obavy od pohlavních chorob po daňové přiznání, které zkazily naši kdysi bezstarostnou duši.

1) Kontrast

Každý nebožák, který někdy uvažoval nad vyprávěním, vám řekne, že klíčem je mít pořádného hrdinu a proti němu stojícího pořádného padoucha. V téhle tezi je zakletá celá pravda o příbězích – pokud v nich nejde o zápas opozit, je to nuda. Souboj, fyzický či jiný, se zkrátka špatně vypráví, bijí-li se spolu dvě stejné ideje.

Stephen King, který si vyloženě libuje v kažení svých románových děťátek, používá motiv dětí právě pro kontrast čiré nevinnosti a čirého zla. Koho jiného než nejmenší, snad krom koťátek a šťěňátek, vlastně nechat zkazit, aby tím vynikla krutá podstata zla? Moc možností krom neviňátek spisovatelé a filmaři vskutku nemají...

Strašit se dětmi je zkrátka v naší přirozenosti hned z několika dobrých důvodů.

(lol)