Dobrodružství Poseidonu aneb 5 katastrofických klasik, které musíte vidět

Když se dneska řekne "katastrofický film", většina lidí si vybaví destrukční porno, jehož nejvýznamnějším tvůrcem byl hangár plný digitálních grafiků a k nim přikovaných renderovacích počítačů. Právě kvůli vizuálním orgiím na způsob emmerichoviny 2012 si dnes většina diváků pod tímto pojmem představuje dvouhodinový pohled na lámající se lidi, domy, města i kontinenty. Nebylo tomu tak ale vždy – na počátku svého vzniku měly katastrofické filmy více společného s inteligentními thrillery.

Tak jako třeba Dobrodružství Poseidonu (1972), které se na Prima MAX rozběhne v pátek od 20.00.

Mrkněte předtím na několik dalších fantasticky napínavých a úsporných katastrofáků z jeho přelomové dekády!

Letiště

Na počátku celé módy katastrofických filmů bylo Letiště z roku 1970. Snímek popisující let dopravního stroje, v němž se objeví šílenec s bombou, byl ale především psychologickým dramatem o tom, jak partička různě poskládaných postav zajímavě reaguje na šílené stresové vypětí. Až ve druhém sledu tu pak bylo ono řešení, jak se vypořádat s nepřekonatelným problémem v podobě hrozby smrti. Klíč odlišnosti tehdejšího katastrofického filmu byl nejvtipnější v tom, že ona katastrofa obvykle trvala jenom krátce a fungovala jako katalyzátor osobních příběh; jednotlivé tapiserie postaviček.

Málokterý další film to zrealizoval tak dobře jako Letiště, ale mnozí se o to v následujících letech pokusili. Letiště bylo natolik zlomové, že odstartovalo lavinu sedmdesátkových katastrofických filmů (a posléze jejich slabších napodobitelů). Například v o pět let mladším Hindenburgu dojde na recyklaci nemlich stejné zápletky, tentokráte však s nacistickou vzducholodí! Jo a Letiště mimochodem nestydatě obšlehla i druhá Smrtonosná past.

Dobrodružství Poseidonu

Jen dva roky poté se o podobný koncept pokusilo Dobrodružství Poseidonu. Namísto thrilleru o tom, jak se vypořádat s maniakem, však přitopilo pod kotel neutěšenosti. Masivní vlna, která život na palubě zaoceánské výletní lodi doslova převrátí vzhůru nohama, totiž dorazí chvíli po začátku filmu. A přeživší jsou poté donuceni vystoupat z první paluby až do podpalubí a celou tu dobu se u toho musejí tvářit depresivně.

Je to právě cesta za přežitím a to, kdo na ni má, anebo nemá, co definuje většinu drsňácké stopáže. A postupné odpadávání postaviček svého času rozhodně mělo koule. V 70. letech totiž nebylo normální zabít během snímku 90 % postav. Svým způsobem tak má Dobrodružství Poseidonu hodně blízko k sérii Saw – jenom je tu místo psychopata nastražujícího pasti na lidi antagonistou celá nabubřele postavená luxusní lodička, důkaz marnotratné lidské pýchy!

Skleněné peklo

Podobně jako Letiště se i Skleněné peklo soustředí na lokální neštěstí, tentokráte požár nejvyššího mrakodrapu světa, který se snaží (mnohdy neúspěšně) přežít řada postav. A opět tu první housle hraje napětí, bravurní režie a herecké výkony. Jedním z režisérů byl ostatně Irwin Allen, který natočil i Dobrodružství Poseidonu.

Klíčem k tomu, proč je Skleněné peklo asi nejlepším katastrofickým filmem celé dekády, je především kvalitní scénář a plejáda slavných a kvalitních herců. Už kvůli Stevu McQueenovi a Paulu Newmanovi je Skleněné peklo natočené jako oscarové drama, akorát s hořícím barákem a umírajícími postavami navrch!

Ohrožení Britannicu

I když na půdorysu působí Ohrožení Britannicu "tak trochu" jako vykrádačka Poseidonu křížená s Letištěm, díky parádní režii a britskému ansámblu to ničemu nevadí. Snímek popisuje trampoty na palubě další velké zaoceánské lodi, do které nějaký zlosyn umístil chytře připravené nálože. Jo, plagiátorství film zamaskoval opravdu nešikovně. Díky režii Richarda Lestera, mimo jiné tvůrce režijně významného Perného dne (1964), to ale stále mělo grády jako nikdy dříve.

Právě v Britannicu se totiž zrodilo klišé všech filmových pyrotechniků se stříháním červených nebo modrých drátů. Ohrožení Britannicu má vlastně stejně společného s katastrofickými filmy (lidé tu budou umírat) jako s detektivními thrillery a výsledkem je napětí, které osvědčeně funguje i dnes.

Zemětřesení

V polovině 70. let se už katastrofické snímky začaly lidem poněkud přejídat – než se totiž scenáristé vyčerpají, dovedou vymyslet jenom určitý počet zápletek o tom, proč chce nějaký magor vyhodit do luftu barák patro po patru. A aby filmaři nahradili ubývající napětí a thrillerové elementy, začali do snímků přisypávat stále více destrukce a speciálních triků. Trend pak postupně kulminoval až v dnešní podobě katastrofáků, kde byste opravdické napětí a strach o hrdiny nenašli ani elektronovým mikroskopem.

Zemětřesení z roku 1975 je proto sice už slabší kousek, svého času bylo ale prvním výstřelkem v trendu snahy katastrofáků o kontinuální destrukci. Jak napovídá název, Charltona Hestona a Los Angeles tu zasáhne série ukrutných zemětřasů o síle 9,9 stupňů Richterovy škály. Miniatury budov se budou efektně rozpadat a záchranáři nebudou stíhat, lidé naopak budou mocně křičet. Je jen málo filmů, které byly v rámci nějakého později zhoubného trendu první a je radost je z historických důvodů sledovat. Zemětřesení však mezi tuhle smetánku rozhodně patří.

Dobrodružství Poseidonu začíná v pátek ve 20.00 na Prima MAX!