Vetřelci na druhou: 3 nečekané věci, které nás naučily filmy o dinosaurech

Dvě dekády nazpět před populární zombie epidemií byly právě pravěké bestie velmi často obsazovaným filmovým a seriálovým monstrem. Na dávnou lásku filmařů k dinosaurům vzpomíná i naše páteční béčko Jurský masakr, které bude na COOLu k vidění od 22.10. Jak už to chodí, zdejší výprava za bájnou africkou obludou se střetne jak s lidmi, tak i s jurskými zvířátky. Filmy o dinosaurech nás ale naučily mnohem víc, než se jen bát každého živočicha s více zuby než máme my sami. Tři jejich lekce s námi zůstávají dodnes – byť občas k naší vlastní smůle!

3. Dinosauři byli xenomorfové prehistorické Země

Jsou žravější než teenager po prohýřené noci a vypadají jako cosi z nočních můr H. R. Gigera. Filmoví dinosauři, celí odění do tmavé kůže, mnohdy působí spíše jako stvoření z vnějšího kosmu než jako někdejší fauna naší vlastní planety. Jejich lebky jsou lesklé a esteticky vyhlazené jako vesmírné monstrum ze série Vetřelec! Právem tak vzbuzují i strach z neznámého. Problém je, že dinosauři ve skutečnosti jako vetřelci ani za mák nevypadali.

Čím dál více důkazů totiž naznačuje, že dinosauři – do nějaké míry včetně těch největších – byli opeřenci. Je problém z fosilií zjistit barvu peří, můžeme-li ale soudit z nejbližších příbuzných potomků, totiž ptáků, byli dinosauři pravděpodobně stejně různobarevní jako průměrný festival v Riu. A nejde jenom o přítomnost peří, ale i o velikost stvoření. Skuteční Velociraptoři byli velcí jenom asi jako kuřata. Kdyby dinosauří filmy v čele s Jurským parkem vyprávěly vědecky akurátně, byl by ostrov Isla Nublar barevnější než váš první amatérský výplod v Malování.

2. Dobré ploty dělají dobré sousedy

Bez supervysokých ohrad se supermasivním zabezpečím (a pod superproudem) by dinosauří parky byly nahrané. Vlastně, i s nimi dost často jsou! Dokonce i ve filmech, kde tým vědců narazí na separátně existující ostrůvek plný starých živočichů, nemá moderní život své místo – okamžitě by totiž padl za oběť dávnému apetitu. Bez dobrých plotů zkrátka s dinosaury nemůžeme kamarádit. Když se nad tím totiž zamyslíte, setkání miliony let starého dinosauřího ekosystému ve filmech vždy skončí vítězstvím dávných pánů Země a fatální prohrou moderních savců.

V přírodě ale na podobně brutální predátorství jaksi nedochází – evoluce totiž druhy vybalancuje podle svého gusta tak, aby se oba nažraly. Jasně, známe případy, kdy jeden invazní druh – třeba hadi – zlikvidovali ptactvo na tropickém ostrově. Jenže to je extrémně malá plocha, na níž se původní obyvatelstvo nemá čas přizpůsobit novému stavu věcí. Kdyby dinosauři vznikli dnes a rozšířili se na pevninu, jako je tomu ve finále knižní předlohy Jurského parku, přinejhorším by si vytvořili vlastní hnízdiště, jinak by se však většina z nich stala spíše potravou pro predátory z říše savců. Při takovém střetu T-Rexe s tlupou levhartů by nejspíše teklo hodně krve – ale hlavně ze zad masivního dinosaura, který by nebyl s to umanévrovat agilnější kočkovité šelmy.

1. Život si najde cestu

Na závěr tu máme i jedno z těch pravdivějších poučení, totiž to od doktora Iana Malcolma o tom, že je evoluce moudřejší než partička biologů. Těžko s ním nesouhlasit, dnes a denně ostatně všichni vidíme další a další příklady tohoto pravidla...

Na druhou stranu, bez oněch biologů by se dinosauři v Jurském parku oživení jaksi nedočkali, že ano. Tedy, život si najde cestu, ale člověk mu občas musí napomoct. Někdy klonováním, jindy brokovnicí.

Co vše z klišé dinosauřích filmů zkusí ocitovat Jurský masakr? To zjistěte v pátek od 22.10 na Prima COOL.