10 úžasných sci-fi filmů, které neznáte, ale budete je hned chtít vidět

Coherence (2013)

Multivesmír možná zní jako příliš častý motiv, na rozdíl od space opery má ale tu výhodu, že se dá zpracovat i do filmu s minimálním rozpočtem. Důkazem budiž tato psychologická pecka o partě osmi přátel, kteří pořádají pravidelnou sešlost. Večeři v přátelském duchu naruší příchod komety, po níž se začnou dít hodně divné věci. Například to, že se kolem domu, kde se večírek odehrává, najednou objevují úplně stejné domy, v nichž pořádají večírek jejich dvojníci.

Soustava alternativních vesmírů zde ale nepředstavuje prostor pro dobrodružství. Vyhlídka, že jsou obklopeni svými dvojníky, začne v přátelích probouzet to nejhorší – a paranoidní strach z toho, že byl někdo z těsného kolektivu nahrazen dvojníkem, změní večeři v nefalšovaný psychologický horor. Akce jednotlivých postav jsou stále hysteričtější a iracionálnější a brzy je jasné, že šťastný konec nečeká žádnou z realit.

Vynález (Primer, 2004)

Podobně jako filmy o jiných dimenzích nepotřebují příliš velký rozpočet ani filmy o cestování časem. Shane Carruth, původně matematik a inženýr, natočil nezávislou sci-fi o partě technicky zdatných přátel, kteří víceméně úplnou náhodou vyrobí stroj času. Dva z nich, Abe a Aaron, se vynález rozhodnou vyzkoušet, ale jak už to tak ve filmech o cestování v čase bývá, nic není úplně jednoduché. To platí i pro diváka, jehož poměrně složitá struktura vyprávění nutí vidět film znovu a znovu.

Snímek totiž nedává nic zadarmo, své postavy sice nechává neustále se vracet v čase tam a zpět, ale málokdy to udělá z jejich pohledu, a tak brzy začne být lehce nepřehledné, kdo se kdy kam vrátil a která postava pochází z jakého časového období. Při opakovaných zhlédnutích ale začne vše dávat smysl a složitý příběh se začne skládat dohromady. Kouzlo filmu je právě v tom, jak probíhající děj dává zcela jiný smysl. Motiv cestování v čase a rozmělnění předkládaného příběhu do několika zdánlivě zmatených časových linií umožňuje vyprávění koncipovat jako rozházenou skládačku, po jejímž dokončení film plně doceníte.

Malý Joe (Little Joe, 2019)

Motiv invaze zlodějů těl je dalším velmi oblíbeným vyprávěcím vzorcem. Děsivý příběh vědkyně, jejíž firma vyvíjí nový typ rostliny, nabízí paranoidní atmosféru a permanentní pocit nejistoty. Má uměle vytvořená rostlina, přezdívaná Malý Joe, skutečně zhoubný vliv na její okolí, nebo si Alice vše namlouvá? Plíživá hrůza je tvořena pouze drobnými nuancemi v chování jednotlivých postav a znepokojivými záběry na rostlinu, která svou neprostupností a nejednoznačností představuje dokonalého antagonistu.

Donekonečna (The Endless, 2017)

Tvůrčí duo Justin Benson a Aaron Moorehead má za sebou slušnou řádku zajímavých nezávislých weird fiction filmů a jeho nepřehlédnutelná invence ho nakonec dostala do hledáčku Marvelu, pro nějž natočilo epizodu Moon Knighta a režijně zaštítí druhou sérii Lokiho.

Film Donekonečna sleduje příběh dvou bratrů, Justina a Aarona (hraných Justinem Bensonem a Aaronem Mooreheadem), kteří v dětství unikli ze spárů sekty. Život „na svobodě“ ale není ani pro jednoho z nich jednoduchý, a tak se na Justinovo naléhání rozhodnou starou komunitu krátce navštívit. Vřelý přístup sekty, vyhlídka života v přírodě a vydatná strava představují velké pokušení, zároveň ale bratři zachytí pár varovných signálů. Fakt, že členové sekty nezestárli ani o den, je to nejmenší.

Film těží jak z poetiky kosmického hororu, tak ze vzorce filmů s časovou spirálou a oboje kombinuje do příběhu o samostatnosti a vůli převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí. Psychologické drama, rozvíjené odhalováním děsivé záhady, je nenápadným nářezem pro fanoušky sci-fi, hororu i civilních dramat.

Pozemšťan (The Man From Earth, 2007)

Rozlučkový večírek vysokoškolského učitele nabere nečekaný směr, když John Oldman rozpoutá se svými hosty zvláštní teoretickou debatu – jak by dnes vypadal člověk, který žije 14 000 let? A co kdyby John byl oním člověkem, který už 14 milénií nemůže zemřít?

Film se odehrává ve víceméně reálném čase, čistě v Johnově domě, kde se koná večírek, a náplní filmu je dramatická debata o možnostech věčného života. Většinu postav tvoří zástupci akademické obce, takže rozhovor nejen brzy přeroste do vystavění funkční a věrohodné teorie existence nesmrtelnosti, ale zároveň vytvoří drama o konfliktu racionálních myslí s fantastičnem a neschopnosti přijmout možnou neplatnost ustavených dogmat.

Pozemšťan je důkazem, že v zásadě stačí pár lidí a jedna místnost, aby vznikla nehorázná pecka, která vám dlouho zůstane v hlavě.

Zbraň (Hardware, 1990)

Jihoafrický režisér Richard Stanley v podstatě začal svou kariéru adaptací krátkého komiksu ze světa Soudce Dredda. Děj se odehrává v obytném komplexu ve futuristickém městě, stojícím uprostřed postapokalyptické radioaktivní pustiny. Bývalý voják Mo přinese své přítelkyni-sochařce zvláštní věc, kterou koupil na černém trhu – otřískanou hlavu jakéhosi robota, kterou by mohla umělkyně využít při tvorbě jednoho ze svých děl. Ani jeden z nich ale netuší, že hlava ve skutečnosti patří dávnému válečnému stroji s umělou inteligencí a schopností se opravovat a přestavovat za pomocí všeho, co najde ve svém okolí. Jakmile hlava „ožije“, začne se měnit v nezastavitelné kovové monstrum a obytný komplex se pro jeho obyvatele stane smrtící pastí.

Film sází na těsné, tmavé prostory a sytě temnou barevnou paletu, kdy temnota uzavřených chodeb a nuzných bytů kontrastuje s ostrou oranžovou září postapokalyptické pouště nebo slunečního světla. Tahle taktika pomáhá i k vykreslení titulního zlého robota, jenž nemá jasný tvar, je spíš neforemnou splácaninou všeho, co jeho samoopravovací mechanismus našel okolo. I ve scénách, kde je plně vidět, je problém pobrat, která část kde začíná, a většinou je skryt v temnotě budovy. Vzniká tak dojem neuchopitelného zla, splývajícího s prostředím, jak to o dekádu dříve dokázal Scottův Vetřelec. Daný fikční svět navíc ani nezapírá své kořeny, a třebaže ve filmu nikdy neuslyšíme o instituci pouličních soudců, natož samotném Dreddovi, není těžké si představit, že se Zbraň odehrává v jeho světě.

Film dokonce dokázal zachovat výraznou estetiku komiksu, sestávající ze špinavého futurismu, brutálně černého humoru, dystopické společnosti a vyloženě hnusných obyvatel degenerující metropole mnohem lépe než devadesátkový Soudce Dredd Sylvestera Stalloneho.

12:01 PM (1990)

Třebaže se jedná o kraťas o délce 25 minut, je 12:01 PM zároveň nezpochybnitelnou povinností každého cti dbalého milovníka sci-fi. Snímek totiž o tři roky předehnal svého slavnějšího souputníka, film Na hromnice o den více, který mu zcela trestuhodně ukradl prvenství v uvedení konceptu časové smyčky. Tvůrci kraťasu se dokonce pokoušeli domáhat zasloužené pozice soudní cestou, proti studiu ale neměli nejmenší šanci.

A o čem že 12:01 PM vlastně je? Hlavní hrdina Myron Castleman tu uvízne v živé noční můře, jelikož stále opakuje jednu hodinu svého života. Film je přitom čirým psychologickým peklem, ukazujícím ubíjející bezvýchodnost dané situace.

Without Warning (1980)

Béčková šílenost vypadá trochu jako mix prakticky libovolného slasheru 80. let a Predátora – skupina teenagerů se jede povyrazit do lesů, kde jednoho po druhém začne likvidovat tajemný zabiják. Zápletka pořádně zhoustne ve chvíli, kdy se zabijákem ukáže být mimozemšťan, využívající Zemi jako volnočasovou loveckou oboru.

Film svou premisou nejen předběhl Predátora o celých 7 let, do kostýmu mimozemšťana se dokonce nasoukal Kevin Peter Hall, stejný člověk, jenž děsil diváky v kostýmu Predátora. Without Warning těží z podobných atributů jako jeho slavnější nástupce, z konceptu neuchopitelnosti padoucha, nemožnosti plně porozumět jeho motivům a šoku, když se mimozemšťan poprvé objeví před hrdinkou i divákem v celé své kráse. Na rozdíl od něj má ale o dost bizarnější, biologicky založené zbraně.

Dostat ránu plazmovým kanónem je sice nepříjemné, být zasažen vrženou masožravou hvězdicí je o dost bizarnější. Pro fanoušky Predátora jde o jasnou mezeru ve vzdělání, kterou je potřeba doplnit.

Zvláštní dny (Strange Days, 1995)

Tahle polozapomenutá kyberpunková lahůdka je dílem Kathryn Bigelow, bývalé manželky Jamese Camerona a režisérky kultovního Bodu zlomu, válečného K-19: Stroj na smrt nebo upíří pecky Na prahu temnot.

Hlavní postavou je bývalý policajt Lenny Nero, jenž se momentálně živí jako mrzký dealer vzpomínek. V blízké budoucnosti totiž existuje technologie, která zaznamenává prožitou zkušenost na disk, a cizí vzpomínky na extrémní zážitky jsou na černém trhu hodně žádaným zbožím. Nerovi se brzy dostane do ruky nahrávka oběti sériového vraha, a tak se pouští do pátrání, během něhož musí konfrontovat nejen sadistického psychopata, ale také paranoidního podnikatele, násilnické policajty a svou bývalou ženu.

Zvláštní dny obsahují všechno, co mají fanoušci kyberpunku rádi – úskalí života ve virtuální realitě, hnusnou všední realitu, noirové pátrání i futuristickou technologii, která vypadá jako druhořadá veteš. Zároveň sledujeme protagonistu, který je přímo ukázkovým loserem, nicméně schopným se dát v pravou chvíli dohromady a čelit nepříjemné realitě.

Vlčí bouda (1986)

Kromě existenciálních dramat a sociálně-kritických komedií si Věra Chytilová střihla v polovině osmdesátých let nenápadný, leč pořádně hutný sci-fi horor o lyžařském zájezdu, jehož instruktoři jsou doslova z jiného světa.

Účastníci zájezdu jsou veskrze puberťáci všech charakterových vlastností, Sněženky a machry ale fakt nečekejte – každý z nich má v zádech trauma, tělesné postižení, závislost na prášcích nebo extrémně špatnou výchovu. Každý z nich disponuje vlastnostmi, které chtějí mimozemští instruktoři, jež skupinu izolovali na odlehlé horské chatě, využít k sadistickému experimentu.

Hlavní hororový prvek filmu tedy stojí jak na hlavních postavách, které odhalují to nejhorší ve svém nitru, tak na znepokojivých instruktorech, kteří postupně přestávají aspoň předstírat, že se umí chovat jako lidé.

Zdroj: Autorský text