Strašidelný dům: Všechno, co potřebujete vědět o nové fantasy plné duchů

Snímek společnosti Walt Disney Pictures Strašidelný dům se inspiruje klasickou zábavní atrakcí. Vypráví příběh jedné ženy a jejího syna, kteří se společně rozhodnout povolat na pomoc podivuhodnou skupinku takzvaných odborníků na spiritismus, aby se pokusili zbavit jejich domov nadpřirozených návštěvníků, kteří se v něm zabydleli.

O FILMU

Vyjádření režiséra

Když jsem byl malý, nejraději jsem si hrál s dětskou prohlížečkou Fisher-Price Movie Viewer. Bylo to zajímavé zařízení podobné dalekohledu nebo mikroskopu, ale vkládaly se do něj kazety, které obsahovaly sérii kreslených obrázků. Všechny kazety, které jsem vlastnil, patřily shodou okolností do produkce společnosti Disney. Tahle hračka nejen podpořila mou fascinaci pohyblivými obrázky, ale možná mi také pomohla uniknout společenskému prostředí základní školy, kde jsem byl svými zájmy jednoznačně zaškatulkován mezi šprty a outsidery. O řadu let později jsem svůj Movie Viewer nakonec nahradil skutečnou filmovou kamerou, která mi umožnila vydat se do míst a světů, do kterých bych se bez ní možná nikdy nedostal, a zároveň mi byla neustálým zdrojem nostalgie z dětství.

Už od svého prvního filmu a seriálu Dear White People se zaměřuji na sardonickou kolektivní zábavu s humanistickými tématy a žánrovými prvky. Od chvíle, kdy jsem poprvé narazil na scénář k filmu Strašidelný dům, jsem v něm viděl příležitost využít své specifické dovednosti a specifický pohled na věc a vytvořit osvěžující a vtipné pojetí Disneyho klasiky, které zároveň bude velice osobní. Koneckonců, nad rámec veškerých dobrodružství, humoru a hororové fantazie, které stránky scénáře obsahovaly, se jednalo o příběh, jehož podstatou byla otázka, zda je zaujatý introvert schopen vnímat komplikované emoce a chovat se v přítomnosti druhých zranitelně. Byl to příběh, který pobavil a zároveň ukázal, jak se postavit těm věcem, které nám v každodenním životě nahánějí největší hrůzu. Jednalo se o scénář s obrovským filmovým potenciálem, ale měl v sobě také velice osobní poselství o smutku a o tom, jak se s ním vypořádat. Jednoduše řečeno, byl to příběh o mně: hrdina filmu, který se od okolní společnosti z nezbytných důvodů do jisté míry izoloval, je vtažen do světa tajemství, která Strašidelný dům společnosti Disney představuje, a aby se mu podařilo objevit zcela nový život a dát mu nový smysl, musí se naučit vycházet s ostatními lidmi.

Propojení velkolepých dobrodružství s hlubokými lidskými emocemi je podstatou všech mých oblíbených filmů společnosti Disney, které měly zásadní vliv na můj vývoj coby filmového vypravěče. Když jsem začal chodit do školy, výuka mě začala zajímat až ve chvíli, kdy náš učitel oznámil, že se bude konat „filmový den“, a zanořil ruku do hromady filmů společnosti Disney. Na základní škole jsem se přihlásil do pěveckého sboru, což znamenalo, že jsem tím jen potvrdil svou pověst podivína a outsidera, a také jsem se pravidelně vydával do kina na všechny animované disneyovky. Vracel jsem se nadšený z Malé mořské víly, Krásky a zvířete, Aladina i Lvího krále. Byly to pro mě nepopiratelně duchovní zážitky a přemýšlel jsem pak nejen o tom, jakým způsobem tyhle filmy docílily toho, že mě tak kompletně vtáhly do svého vlastního světa, ale i o tom, jak bych toho jednou mohl s diváky docílit já sám.

Během rodinného výletu do Disney Worldu jsem prožil dvě traumata, která mě poznamenala na celý život: prvním z nich byla návštěva Space Mountain, kde mi matka rukama zakrývala oči a naprosto doslova s křikem žadonila k Bohu, aby nás zachránil, a druhým z nich byl zážitek ve finální části jízdy Strašidelným domem, kdy se mi zdálo, že v zrcadle vidím ducha, který mi dělá společnost a jede se mnou z atrakce pryč. I ve věku osmi let mi sice došlo, že se jednalo o nějaký trik, ale nemohl jsem přijít na to, jak přesně fungoval. Dlouhá léta jsem pak přemýšlel, jestli se mnou tenhle duch dál cestuje i ve skutečném světě. Do Disney Worldu jsem se v průběhu dětství mnohokrát vrátil, hlavně proto, abych tu až do svých třinácti let vystupoval se zmíněným pěveckým sborem, což mě bez nejmenších pochybností v očích mých vrstevníků nadále degradovalo na naprostého zoufalce.

Později, když jsem studoval na Chapmanově univerzitě, jsem se neodolatelně zamiloval do Disneylandu, což vyústilo v letní brigádu, během které jsem pracoval jako jeden z účinkujících a také jako uvaděč (další důkaz toho, jak úžasně cool jsem odjakživa byl), ale v té době už bylo kouzlo filmů společnosti Disney neoddělitelně spjato s mými vlastními filmařskými ambicemi. Vozil jsem se na atrakcích jako Strašidelný dům nebo Piráti z Karibiku a žasl jsem nad tím, jak spolehlivě mi naskakovala husí kůže v reakci na úroveň detailů a na to, jak mě dokázal vtáhnout příběh těchhle atrakcí. Zamýšlel jsem se nad tím, jak přesně takový pocit úžasu a úcty vyvolat prostřednictvím svých filmů.

Tím ale shody náhod nekončí. Nepřitahovala mě jen představa toho, jaký příběh by mohl snímek Strašidelný dům divákům nabídnout, ale také místo, kde se odehrával. Rodina mé matky pochází z Louisiany a já jsem vyrůstal obklopen černošskou kreolskou kulturou. Kulturní podstatě míst jako New Orleans jsem rozuměl na té nejzákladnější úrovni. Vím, jak uvařit dobré gumbo a jak na lidi působí hudba žánru zydeco. Vím, jakým způsobem příběhy o duchách a paranormálních jevech vyvolávají pocity ztráty i útěchy. Jde o kulturu, jejíž součástí je smíření se s jejími klíčovými paradoxy, a tohle smíření je neoddělitelnou součástí mojí osobitosti na zcela základní úrovni.

Když jsem byl režií filmu nakonec skutečně pověřen, měl jsem řadu tvůrčích požadavků, ale především jsem chtěl, aby byl hlavním hrdinou černoch. Děj se odehrává v New Orleans, tedy ve městě, kde žije 80 procent černochů. V žádném případě bych nemohl točit film o bělošském vědci, který se učí vycházet s ostatními, zejména za předpokladu, že by těmi ostatními byli místní černošští obyvatelé. Z mého pohledu se jedná o příběh o tom, jak se otevřít druhým i navzdory tomu, že existují velice dobré důvody, proč to neudělat. Díky tomu, že je Ben černošským vědcem, mi jsou jeho misantropie a sarkasmus velice blízké. Nejedná se jen o zábavné povahové rysy. Jsou to pro něj nezbytné prostředky sebeobrany.

Svět New Orleans musel ovšem být autentický po kulturní stránce nad rámec postavy hlavního hrdiny. Historicky bylo New Orleans jedním z prvních měst ve Spojených státech, kde mohli černošští a domorodí obyvatelé svobodně žít a vydělávat. Ačkoliv to zde v průběhu 19. století nakonec nevydrželo příliš dlouho, vzniklo zde prostředí kulturní výměny, ze kterého se zrodil mimo jiné jazz, ale také řada dalších raných amerických fenoménů. Pokud se podíváme na výtvarný návrh původní atrakce, všimneme si zarážející absence artefaktů, které by reprezentovaly černošskou populaci, což upřímně řečeno nepřímo v případě titulního strašidelného domu naznačuje původ, který Walt Disney pravděpodobně nezamýšlel. Nepřipadalo mi to ani přesné, ani moderní. Po zmíněném strašidelném domě se potulují britští panovníci, římští vojevůdci a dokonce i mumie, takže nepochybuji o tom, že by zde měli být k vidění také zástupci černošské kultury. V naší verzi domu se postava Williama Graceyho, původního majitele sídla, inspiruje postavou jednoho z mnoha bohatých svobodných černošských kreolů, kteří žili v New Orleans v 19. století. Victor Geist, varhaník, odkazuje na Fatse Wallera. K tanečníkům v rytmu valčíků se přidávají lindy hoppeři, kankánové tanečnice i další charakteristické reprezentace oslav Mardi Gras.

Kromě úprav kulturního prostředí jsem také považoval za nezbytné zachovat kouzlo původní atrakce, které se z velké části spoléhá na staromódní praktické efekty, jako například v případě Pepperova ducha, který zcela doslovně pracuje na principu kouře a zrcadel. Věděl jsem, že podobně jako v hororových fantasy filmech, na kterých jsem vyrůstal (Beetlejuice, Malý krámek hrůz, Krotitelé duchů a podobně), můžeme diváky přenést na fantastická místa, která budou stále uvěřitelná, pokud se budeme primárně řídit fyzickou povahou a specifickými pocity, které praktické efekty u atrakce navozují. Samozřejmě, že budeme využívat nejmodernější digitální efekty, ale bylo pro mě důležité, aby film nikdy nepůsobil tak, jako by se odehrával v digitální prázdnotě. Diváci by měli za všech okolností žasnout nad tím, jak se nám daného efektu podařilo dosáhnout. Za tímto účelem jsme proto vybudovali praktické kulisy, včetně obřích interiérů samotného domu, a to jak v normální barevné paletě, tak i v barvách „říše duchů“, což nám umožnilo herce do těchto prostor umístit reálně a v reálném čase, místo abychom se spoléhali na výsledky vizuálních efektů. Pod podlahou kulis byly umístěny koleje, po kterých se pohybovaly židle „přesouvané duchy“, a v kulisách se ukrývali také loutkáři, kteří prostřednictvím vodicích provázků a loutek ovládali celou řadu záhadně se vznášejících předmětů v domě. Většinu duchů při natáčení představovali lidští herci v kostýmech a s nejrůznějšími maskami, často zavěšení na lanech, a poté bylo vše digitálními prostředky vylepšeno, aby spolu herci mohli plnohodnotně komunikovat, ať už hráli postavy živé nebo mrtvé.

Nejpůsobivějším speciálním efektem každého filmu je samozřejmě neuchopitelné charisma herců a jejich vzájemné vztahy. Aby film skutečně zazářil, bylo nezbytné tuto komedii obsadit výjimečným hereckým týmem, který by obsahoval celou řadu hvězd, jaké film tohoto formátu vyžaduje, ale zároveň by se jednalo o osobnosti, které se vzájemně doplňují a ideálním způsobem kontrastují. Podobně jako v dobře sehrané jazzové kapele má každý z nich svoje osobité vyjádření, které ovšem ve spolupráci s ostatními dává vzniknout něčemu zcela jedinečnému.

Výsledkem našeho snažení je, jak doufám, klasický rodinný film. Stejně jako je tomu v případě samotné atrakce, doufám i v případě našeho filmu, že se mu podaří divákům předvést rafinovaný kouzelnický trik, protože i když se jedná o příběh, který by nás měl rozhodně rozesmát a poskytnout nám způsob, jak se alespoň trochu odpoutat od každodenní reality, při troše štěstí by se mu mohlo podařit přetvořit také naše vlastní obavy ze smrti a smutku v něco, s čím se budeme skutečně schopni vypořádat

– Justin Simien

Režisér filmu toužil po obsazení různorodého hereckého týmu, který by barvité postavy ze scénáře ztělesnil velice specifickým a poněkud výstředním způsobem, a přesně toho se mu podařilo dosáhnout. „Jedná se o můj vysněný herecký tým,“ prohlašuje.

Do role Bena, vědce, který se specializuje na paranormální jevy a řeší právě existenciální dilema, obsadil LaKeitha Stanfielda, nominovaného na Oscara (Jidáš a černý mesiáš, Tím tvrdší je pád, Atlanta).

Stanfield si atrakci Strašidelný dům v zábavním parku poprvé vyzkoušel teprve nedávno a zjistil, že „vás opravdu vtáhne svou atmosférou a je naprosto dokonale úžasná a strašidelná“.

Na Stanfielda udělal velký dojem scénář, který v sobě umně kombinuje horor, komedii a působivé emocionální prvky. „Najdeme v něm momenty, které jsou neuvěřitelně vtipné, ale je v něm také dost strašidelných prvků a také jistá dávka sebereflexe, takže divák má možnost vnímat lidskost jednotlivých postav. Nestává se často, abyste narazili na film, který může nabídnout tohle všechno současně, a tenhle takový je, čímž je jednoznačně výjimečný.“

Stanfield vysvětluje: „Postavy prožívají velice zásadní věci. Když se na začátku příběhu setkáváme s mou postavou Bena, je na dně, hodně pije a zároveň truchlí nad ztrátou své nedávno zesnulé ženy. Takže se snaží najít odpovědi na otázky, na které neexistují jasné odpovědi, a v podstatě se dostal do stavu, kdy všechno vzdal.“

Ben však navzdory svému vzdělání v oblasti paranormálních jevů nevěří, že v titulním domě skutečně straší. Když ho otec Kent požádá o pomoc, souhlasí až poté, co přijde řeč na finanční kompenzaci, a domnívá se, že si díky tomu velice snadno přivydělá.

Režisér Simien o Stanfieldovi říká: „Už dlouho jsem jeho fanouškem. Když jsem mu zavolal, řekl jsem mu, že jeho superschopností je to, že dokáže divákovi zpřístupnit naprosto každou postavu. Má něco v očích, dokáže být takřka za všech okolností zranitelný, ale zároveň velice silný. Prostě vás vtáhne do děje. Ben je komplikovaná postava, protože je ve všech ohledech hlavním hrdinou našeho příběhu, prostřednictvím kterého se celý příběh odvíjí, ale přitom to není typický disneyovský hrdina. Je to obyčejný člověk, se kterým se na začátku filmu setkáme a který víceméně truchlí nad ztrátou manželky, a od nás se očekává, že se do jeho pocitů vžijeme a on nás následně bude provázet celým filmem. To vyžaduje velmi specifické herecké schopnosti, a LaKeith rozhodně nezklamal! Spolupráce s ním byla prostě skvělá.“

Držitelka cen Emmy a GRAMMY, herečka a komička Tiffany Haddish (Divoká dámská jízda, The Afterparty) si ve filmu zahrála Harriet, obskurní vědmu z French Quarter, která tváří v tvář energiím ve Strašidelném domě zjišťuje, že její nadpřirozené schopnosti jsou silnější, než si kdy dokázala představit.

Navzdory tomu, že vypadá jako amatérka, která se snaží vydělávat na turistech na Bourbon Street, pochází Harriet ve skutečnosti z velice schopného rodu jasnovidců. Dosud se jí však nepodařilo okultní umění skutečně ovládnout a po dlouhých letech, během kterých o svých schopnostech sama pochybovala, se snaží své vytrvalé neúspěchy skrývat předstíráním, že je prachobyčejnou podvodnicí.

Stejně jako otec Kent a Ben ani Harriet netuší, co na ni během návštěvy strašidelného domu čeká, a po přímém kontaktu s malou dávkou temné energie z říše duchů dům velice kvapně opouští. Rozhodne se ale vrátit a přislíbí, že se jim pokusí pomoci, i kdyby to mělo být jen proto, aby se zbavila ducha, kterého se od své první návštěvy nemůže zbavit.

Harriet je dostatečně inteligentní na to, aby věděla, že tenhle úkol si vyžádá veškerá kouzla, lektvary a zaříkadla, kterými disponuje, ale jelikož si není jistá svými schopnostmi, přistupuje k celému úkolu velice váhavě.

Haddish se do role Harriet ponořila od začátku zcela naplno.

„Role Harriet mě baví,“ prohlašuje rozverná komediální herečka. „V první řadě není jen médium, ale i jasnovidka, takže dokáže s duchy komunikovat. Pečlivě jsem se na roli připravila a znám proto Harriet naprosto dokonale. Takže když vám říkám, že duchové skutečně existují, tak zkrátka existují. Rozhodně se tuhle postavu a také samotnou podstatu New Orleans snažím prezentovat s nemalou dávkou nadsázky.“

Haddish prohlašuje, že je její postava velice zábavná, a říká o ní: „Harriet je velice svérázná a vypadá exoticky, ale současně je její vzhled velice promyšlený. Nosí specificky upravené nehty, čelenku a k tomu konkrétní oblečení. Má ráda vrstvy. Je jako cibule, kterou musíte oloupat, pokud chcete proniknout k jejímu nitru.“

Haddish je také dlouholetou fanynkou původní atrakce. „Na jízdě Strašidelným domem se mi líbí, že vás rozhodně vyděsí, ale ne příliš. Je to takový ten správný druh strašení, který si dokážete stále ještě užívat.“

„Tahle atrakce podle mě ztělesňuje ten typ strašidelných filmů, na které se já osobně chci dívat. Je děsivá, ale není brutální. Je zábavná a dovoluje vám uplatnit svou představivost. Mám pocit, že stejně jako v případě atrakce je i náš film sice strašidelný, ale přesto diváky i potěší, a to je pro mě opravdu důležité.“

Simien říká: „Na Tiffany Haddish je úžasné to, že všechno, co dělá, je dokonalé. Ať už zrovna poplete nějaký dialog nebo řekne něco, co ve scénáři nebylo, nebo se zachová nějak nečekaně, je to vždycky perfektní, autentické a opravdové. Je také samozřejmě nesmírně vtipná. Celé natáčení s ní bylo velice hravé. Mám z ní pocit, jako by byla mojí sestrou. Spolupráce s ní je zkrátka pozoruhodná.“

Owen Wilson, známý celou řadou rolí nejrůznějších žánrů, například ze seriálu Loki společnosti Marvel, z komediální série Zoolander nebo snad ze všech filmů Wese Andersona, ztvárnil roli otce Kenta, na kterého se Gabbie obrátí, když zjistí, že v jejím novém domě straší. Navzdory pozitivnímu, optimistickému životnímu přístupu a kněžskému rouchu působí hipsterské chování a neobvyklé komentáře otce Kenta v případě duchovního poněkud nezvykle.

Wilson říká, že jeho hrdina rozhodně není typický kněz. „Příliš často se nesetkáte s kněžími, kteří by pobíhali kolem se sekerou v ruce. K otázkám víry přistupuje velice neformálně a specializuje se na vymítání ďábla. Je v tomto oboru tak trochu průkopníkem a disponuje proto velice ojedinělými dovednostmi. Nevím, jestli v Louisianě existuje nějaký jiný kněz, který by se mu podobal.“

„Když jsme s Justinem o mojí postavě poprvé hovořili, zaujalo mě, jak otevřený vůči mým návrhům byl,“ vzpomíná. „Vždy se snažil, abych měl možnost se projevit, podporoval mě a povzbuzoval. Dokáže velice dobře rozpoznat, co je zajímavé a vtipné, takže bylo skvělé vyslechnout si jeho nápady a nechat se od něj nasměrovat.“

Simien o Wilsonovi říká: „Owen je dokonalý profesionál a když se ocitne před kamerou, je naprosto uvolněný a vnímá všechno, co se kolem něj děje. Prostě se nechává unášet děním. Do všeho, co říká a dělá, vnáší vřelost a nemalou dávku humoru. Tak nějak se mu daří na vás spiklenecky pomrkávat, aniž by to skutečně dělal. Postava otce Kenta je díky Owenovi naprosto jiná, než jak ji pojal scénář, a možnosti, které se nám s ní díky němu otevřely, zkrátka předčily veškerá moje očekávání. Celá řada jeho replik vznikla buď naprostou improvizací během natáčení, nebo jsme je vymýšleli těsně před spuštěním kamer nebo mezi jednotlivými záběry. Vždycky se snažil přijít s nápady na to, jak scénu ještě více oživit, jak jí dodat na humoru nebo jak ji pro diváka učinit zajímavější.“

Herecký veterán Danny DeVito (Jumanji: Další level, It's Always Sunny in Philadelphia) si zahrál profesora Bruce Davise, protivného a mrzoutského profesora Tulanské univerzity, který se zabývá výzkumem nadpřirozených jevů, například výskytem duchů ve skutečném světě.

DeVito k tomu říká: „Bruce pátral po legendárním Strašidelném domě opravdu velice dlouho. Jednoho dne mu na přednášce pár neznámých lidí ukáže dům na snímku. Vědí, kde se Strašidelný dům nachází, což je pro něj naprostá záhada, protože Bruceovi se ho i přes veškeré úsilí a bezpočet hodin strávených hledáním nikdy nepodařilo najít.“

DeVito, otec tří dětí, který původní atrakci navštívil dle vlastních slov „tucetkrát, jestli ne víckrát“, o filmu říká, že je oslavou této skvělé atrakce. „Zažijete při jeho sledování totéž, co jste zažívali, když jste tuhle atrakci navštívili úplně poprvé.“

„Nabídku zahrát si roli Bruce jsem přijal kvůli Justinu Simienovi,“ popisuje. „Viděl jsem jeho ostatní filmy a mám rád jeho styl – vtipný, ale realistický – a opravdu jsem se nemohl dočkat, jak si s tímhle námětem poradí. Myslím, že odvedl skvělou práci. Film rozhodně dává jasně najevo, že si původní atrakce velice váží, což je opravdu dobře, protože tak nejen zprostředkovává dojmy a zážitky té atrakce, ale nabízí kromě nich také svůj vlastní pohled, který souvisí s lidskostí a humorem a postavami, kterým můžete fandit.“

Simien o DeVitovi říká, že je to „pozoruhodný, skvělý herec a opravdový mistr svého oboru. Každou ze svých rolí povýšil na zcela novou úroveň a jeho charisma je tak jedinečné a pro něj tak specifické, že prostě vším, co dělá, naprosto prostupuje jeho energie. Nemůžete z něj spustit oči.  Kromě toho je sám filmovým tvůrcem, což mimo jiné znamenalo, že když své scény dotočil, zůstával na place a sledoval, co dělám, a vyzvídal, proč děláme právě tohle a ne tamto. Bylo to takové úžasné mentorování. Bylo mi velkou ctí, že jsem v jeho osobě nalezl přítele a partnera nad rámec jeho hereckých povinností. Je neuvěřitelný. Dannyho opravdu nemohu dostatečně vynachválit.“

Rosario Dawson (Absťák, Ahsoka) ztvárnila Gabbie, chytrou, úspěšnou lékařku a matku malého Travise, která se nastěhuje do rozlehlého starobylého domu v New Orleans s nadějí na zcela nový začátek. S těmi nejlepšími úmysly mu slibuje nové dobrodružství, které však nabere nečekaný směr.

Dawson vnímá Gabbie jako neústupnou matku, která se snaží svého syna ochraňovat a svým odhodláním a houževnatostí udržuje celou skupinu bojovníků s duchy pohromadě.

„Na Gabbie se mi líbí, že je velice schopná a vzdělaná, má dostatečnou představivost i dost prostředků na to, aby realizovala svůj velkolepý plán koupit si velký dům,“ říká Dawson. „Je to svobodná matka, která se opravdu oddaně a poctivě stará o své dítě a plně se soustředí na to, aby se její syn měl co nejlépe. I když se jí zrovna příliš nedaří, je Gabbie odhodlána dosáhnout úspěchu, což se mi na ní opravdu líbí. Nenechává se odradit okolnostmi. Má zkrátka kuráž, která je dobrým povzbuzením pro ostatní a stmelí všechny dohromady, jako by byli jedna rodina.“

Gabbie s Travisem velmi rychle zjistí, že v jejich novém domově straší. Ale místo aby Gabbie vzala nohy na ramena, rozhodne se problému postavit čelem a vyřešit ho jako silná a odvážná žena, kterou je.

Pro Dawson, která je celoživotní vášnivou fanynkou všeho, co souvisí se společností Disney, a pro atrakci Strašidelný dům má obzvlášť velkou slabost, byla možnost podílet se na tomto projektu splněným snem. Obzvlášť se jí líbilo, že představy tvůrců filmu s takovou zručností využívají samotnou podstatu původní atrakce.

„Tu atrakci prostě zbožňuji, pro mě a miliony dalších lidí, kteří mají stejně kouzelné vzpomínky, znamená opravdu hodně,“ říká. „Líbí se mi, že je nedílnou součástí podstaty toho, co dělá společnost Disney tím, čím je. Oslovuje děti i dospělé na úrovni, která je zábavná a vypráví přitom krásný příběh o posmrtném životě. Těším se na to, že stejný zážitek divákům nabídne i náš film.“

„Je skvělé sledovat, jak se jednotlivé postavy filmu postupně seznamují a nacházejí společná pouta a navazují takřka rodinné vztahy,“ pokračuje Dawson. „Ve filmu narazíme na opravdu dojemné, velmi emotivní momenty, které přecházejí v nevázanou zábavu a následně jsou proloženy lekačkami. Myslím, že právě díky tomu na diváka film působí velice podobně jako původní atrakce, protože se neustále mění, přechází z milých a roztomilých situací k těm strašidelným, pak přijdou na řadu působivé a magické scény, a pak zase sledujeme scény strašidelné a zvláštní. Zkrátka se stále něco děje a ani na chvíli se nenudíte.“

Simien o Dawson prohlašuje: „Je neuvěřitelně pozitivní, takže už jen možnost spolupráce s ní člověku okamžitě zvedne náladu. V tomhle filmu má možnost zahrát si poněkud uvolněnější, legračnější verzi sebe samotné, a naplno si užívat humorného potenciálu jednotlivých situací. Byla fantastická a do postavy, která mohla být naprosto tuctová, vložila velkou dávku životní energie. Gabbie je díky ní zábavná, zajímavá a velice aktivní.“

Do role Gabbiina devítiletého syna Travise, kterému se ve škole příliš nedaří hledat si kamarády, vybrali tvůrci filmu třináctiletého Chase W. Dillona, který se již objevil ve filmu Tím tvrdší je pád a v uznávaném seriálu Podzemní železnice.

Dillon se během natáčení se svými hereckými kolegy velice sblížil. Rosario Dawson zcela přijal za svou „náhradní matku na place i mimo něj“, Stanfielda považoval za „staršího bráchu“ a Haddish pro něj byla „teta“. Přiznává, že obdivuje Dannyho DeVita – označuje ho za „žijící legendu“ – a také Owena Wilsona, a o všech dohromady pak konstatuje, že všichni společně fungovali jako „jedna velká šťastná rodina“.

Postavy filmu se při pátrání po minulosti domu dozvídají o dalším domě, který je s jeho minulostí spojený a ze kterého jeho velmi teatrální majitel Vic udělal penzion. Vica si zahrál Daniel Levy, držitel ceny Emmy, spolutvůrce, scenárista, režisér a hvězda seriálu Městečko Schitt's Creek.

Simien o Levym říká: „Dan je fantastický, je neskutečně vtipný a prakticky po každém jeho výroku se válím smíchy po zemi.“

Během prozkoumávání domu narazí naši hrdinové na půdě na kufr, ve kterém je uložena křišťálová koule. Ukáže se, že tato křišťálová koule je „domovem“ jedné z nejpamátnějších postav původní atrakce, podle které film vznikl – madam Leoty. Ve filmu se objevuje v podobě vznášející se hlavy starodávné vědmy, jejíž záhadné zmizení nebylo nikdy vyřešeno. Tvůrci filmu se rozhodli, že půjde o východoevropskou cikánku, která byla naprosto ojedinělým médiem a byla to také velice zdatná obchodnice. Pro Harriet se navíc jedná o velký vzor.

Madam Leotu, kterou si diváci zcela nepochybně velice oblíbí, ztvárnila se svým jedinečným šarmem držitelka Oscara, slavná Jamie Lee Curtis (Všechno, všude, najednou, Na nože, Halloween).

„Nepochybně si dovedete představit, jakou jsem měla radost, když mi moji agenti zavolali s nabídkou na roli madam Leoty ve filmu Strašidelný dům. Narodila jsem se a vyrostla v Kalifornii, vychovala jsem tu svoje děti a tuhle atrakci jsem navštívila snad pětadvacetkrát v životě. Okamžitě jsem z toho byla naprosto nadšená.“

Strašidelný dům je v kinech od 27. července.