Epidemie remaků: Za jak dlouho Hollywood předělá váš oblíbený film?

Filmoví diváci v 90 procentech případů nepreferují remake před originálem – aspoň podle průzkumu z roku 2019. A přesto máme všichni neustálý pocit, že se z Hollywoodu do našich kin řítí jen remaky, sequely, rebooty a vůbec všelijaké další způsoby, jak divákům prodat už jednou viděné. K tématu nabízíme pár poznámek, které popularitu těchto filmových děl objasňují.

Osvědčené postupy

Nutno připomenout, že remaky nejsou v Hollywoodu ničím novým. Dávno před vlnou remaků počátkem 21. století (Dannyho parťáci, King Kong, Loupež po italsku, Souboj titánů a spousta dalších, především hororových klasik) bylo předělávání starších, často evropských látek běžným standardem. Legendární filmy ze 40. a 50. let jako Maltézský sokol či Někdo to rád horké přitom byly remaky – a Hitchcockova klasika Muž, který věděl příliš mnoho byla dokonce remakem 20 let starého filmu téhož režiséra.

Od těch dob se však mnoho změnilo – především jsou starší verze filmů dostupné na mnoha streamovacích službách, takže možnost vidět v kině nové pojetí milovaného filmu už není takovou událostí jako dřív. Navíc extrémní popularita marvelovského filmového univerza (MCU) ukázala, že diváky nezajímá jen převyprávění osvědčených příběhů, nýbrž jsou snad ještě spokojenější s pokračováními, u nichž se jejich emoce vůči oblíbeným postavám přenášejí napříč filmy. Co ještě nás na sequelech a remacích zajímá?

Sázka na nostalgii

Pro studiové pohlaváry se v případě remaku i plnohodnotného pokračování jedná o sázku na jistotu – alespoň s přihlédnutím k tomu, nakolik je možné si být v uměleckém průmyslu něčím jistý. Film, který už jednou dokázal vydělat peníze, má totiž nejlepší předpoklady tento úspěch zopakovat. Ustálené značky mají vybudovanou fanouškovskou základnu a lidé jednoduše mají rádi věci, které už znají.

Nostalgie funguje a díky obeznámenosti fandů se světem, příběhem či postavami není potřeba pokaždé začínat od začátku. Studia navíc ke „svým“ značkám samozřejmě vlastní autorská práva, a tak je pro ně velmi snadné oblíbené značky oprašovat – nemluvě o spojení s trhem hraček, knih a dalších produktů, jež mohou být na filmové vyprávění napojené.

Některá díla však remakována nejspíš přece jen být nemohou. Podle Shari Zeck, bývalé proděkanky Illinois State University, to platí třeba pro komedie založené na fyzickém humoru jejich hrdinů (například Ohnivá sedla z roku 1974), kde samotný příběh hraje až druhou roli, a také snímky úzce spjaté s dobou svého vzniku – to se týká třeba Absolventa z roku 1967, jehož zápletku by nebyl problém převést do současnosti, ovšem sepětí s kulturním kvasem konce 60. let je nezopakovatelné.

Dva typy remaků

Výzkumník se zaměřením na filmy Stephen Follows studoval hollywoodské remaky vzniklé mezi lety 1990 a 2019. V tomto období vysledoval lehce rostoucí trend, přestože nejvíce remaků se v amerických kinech objevilo v letech 2005 a 2006. Ačkoliv se tedy o epidemii remaků hovoří v posledních letech víc než dřív, data neukazují nijak výraznou odchylku od minulosti. Hlavním závěrem Followsovy datové analýzy je však identifikace dvou typů remaků.

První typ vzniká v krátkém časovém sledu po originálním filmu a jeho smyslem je představení díla novému publiku, jež by se k původnímu snímku nedostalo. To se nejčastěji týká amerických remaků evropských a asijských děl, u nichž by jazyková a kulturní bariéra byla pro mnoho Američanů nepřekonatelná.

Druhý typ spočívá v aktualizaci snímku pro novou generaci. Většinou se jedná o remake s odstupem 20–30 let, jehož cílem je využít nostalgie současných dospělých po dílech jejich dětství – a třeba se podaří přitáhnout i mladší generaci a tím prodloužit život franšízy/značky o další roky.

Remaky byly a budou

Z výše uvedeného plyne, že navzdory lamentování nad neoriginalitou současných filmařů se neděje nic, co by v dějinách kinematografie nemělo obdoby. Komiksy z marvelovské stáje dominují mainstreamu způsobem, který je ojedinělý a ukazuje na zájem o seriálová vyprávění i v kinech – oproti síle a specifičnosti tohoto fenoménu jsou filmovými fajnšmekry nenáviděné remaky skutečně jen marginálním problémem…