Prokletí Tonyho Starka: 4 nejhorší věci, které se pravidelně dějí filmovým hrdinům

Spojení moderního thrilleru a hitchcockovského příběhu se vám nabídne v úterý ve 20.15 na Prima MAX v bijáku Oko dravce! Hlavní hrdina s tváří Shiy LaBeoufa je tu naháněn nebezpečnou umělou inteligencí, což se projevuje zejména tím, že na něm chce počítač běžně provádět naprosto maniakální úkony. Do celé šlamastiky se přitom Shia dostane vlastně omylem. Tak už to ale mnohdy u filmových hrdinů chodí – vzpomněli jsme na pár obdobných situací, které se lidem v reálu (doufáme) nedějí, zato ve filmech a seriálech je potkáváme nebezpečně často!

1) Spletou si je se špiony

Však to znáte – v jednu chvíli si jdete ze svého oblíbeného baru, najednou vedle vás zastaví auto a bum, už se vezete na jeho zadní sedačce a chlápek ve smokingu vám říká „Tentokrát jsme vás dostali, 007!“ Jenže vy s titulním agentem sdílíte jenom podobnou čelist a zálibu v alkoholu! Filmové zápletky jsou narvané příběhy, kdy je nekňuba v hlavní roli omylem zaměněn za drsného megaagenta. Co hůře, za frajera jej mají záporáci, nikoliv klaďasové, takže náš borec musí utíkat před pokusy o svůj život.

Nejlepší bijáky záměnu neudělají náhodou, ale součástí paranoidní story. Na sever severozápadní linkou, jeden z nejlepších filmů Alfreda Hitchcocka, přímo operuje s tím, že vláda nastražila falešné důkazy existence svého superagenta, a záporáci si tyto vyložili jako skutečné – a tak drapli chlápka, co se mu omylem podobal. Jenže jak dokážete svou nevinnu, když pravé já, které antagonisti hledají, vůbec neexistuje? Podobně komedie Špióni jako my ústřední duo idiotů vyslala do pole jenom jako krytí pro skutečné agenty. Ve filmu to vždy funguje, ale ruku na srdce, zrovna častý úkaz v realitě to asi nebude…

2) Spletou si je s drsňáky

O něco přímočařejší a vtipnější verzí je stejný příběh, jen si v něm za frajera spletou kladné postavy. Nemusí přitom jít nutně o záměnu za špiona, stačí úplně záměna za drsňáka. Typickým příkladem může být třebas díl Firefly, v němž si Jayna pro jeho někdejší loupež spletou s lidovým hrdinou, co „bohatým bere a chudým dává“.

Finta odlišující situaci od záměny se špionem je, že hrdina tohoto příběhu (sám obvykle většinou dost parchant) mnohem častěji čelí opulentním večeřím, pijatikám a darům v podobě něčích nevinných dcer než koltům záporáků. Nakonec se sice stejně musí postavit nebezpečí, předtím si ale žije jako král – a tak dá rozum, že podobné zápletky topí spíše pod kotlem komedie. Opět se podrbejte na hlavě a rozpomeňte se, kdy jste naposledy přijeli do cizí vesnice a místní vám začali z ničeho nic říkat „Pane“!

3) Jsou geniální, i když jsou lemry

Na světě sice existuje 7,4 miliard lidí (ano, roste to nějak rychle), ale i v tomto bezbožném kvantu je skutečných géniů jenom hrstka. Obvykle jde o řádné asociály, kteří si jsou své výjimečnosti dobře vědomi, jejich ego hvězd se dotýká, a pracují proto v notně lukrativní oblasti – buď posouvají hranice vědy, anebo zakládají budoucí korporace. A přesně takovéhle mimoně aby jeden mezi filmovými génii jeden pohledal elektronovým mikroskopem! Když jsou totiž ve filmech k vidění géniové, obvykle jde o sebedestruktivní hrdiny, kteří na sobě příliš nepracují a všemu rozumí jen tak, „protože mají talent“.

Aby totiž byli filmoví vědci divákům sympatičtí, obvykle musejí mít nějakou vydatnou porci neřestí od pelešení po alkoholismus, které by jim v reálu jednak braly čas na aplikaci jejich geniality, a jednak snižovaly renomé. Navíc se nemohou pořád jen věnovat vědě, protože sledovat postavy neustále v laboratoři a knihovně není zrovna vzrušující podívaná. Čest fiktivním výjimkám jako je Sheldon nebo Daniel Jackson. Jistě, najdou se skuteční geniální lvové salónů – třeba Howard Hughes. Jenže ve filmech a seriálech je to přímo přecpané lenochy, kteří se rádi povalují a/nebo vymetají bary, a přesto magicky konstruují geniální mašiny, postulují teorie hodné Nobelových cen anebo zachraňují svět. Koukáme i tvým směrem, Tony Starku!

4) Umřou těsně před dovolenou

Evergreen všech „nečekaných“ smrtí začíná klasickou zmínkou, že někdo „má týden do důchodu“. Okamžitě je totiž všem jasné, že konce filmu se nedožije. Alternativou může být rovněž „brzy se budeme brát“ (Hra o trůny, 3. řada) anebo pouhopouhé pohlédnutí na fotografii své rodiny/přítelkyně (znáte z každého válečného filmu). Zkrátka cokoliv, co slouží jako sebemenší příslib oddychu, nutně odsoudí filmovou postavu k předčasné návštěvě krchova. Čest výjimkám!

Tento proces vychází z vyprávěcí mechaniky známé jako Čechovova puška – když ve story potřebujete nějaký zvrat (střelbu, nebo i něčí smrt), musíte dříve v dané story uvést prostředky realizace tohoto zvratu. U pušky je to jasné, ale u smrti je krom prostředků (záporák, válečný konflikt apod.) nutno diváky donutit trochu soucítit s obětí, a tak se dozvíme, že se brzy ožení, nazuje si důchodky a podobně. Zároveň však paradoxně díky tomu, že podobné „plány na dovolenou“ nesmíte zmínit u jiných postav, protože by tu nesloužily žádnému příběhovému záměru, a byly tak nadbytečné, však Čechovova puška neodkladně indikuje nevyhnutelné klišé. Prostě jste-li ve filmu – na rozdíl od reality – dovolenou raději neplánujte!

Oko dravce začíná již v úterý ve 20.15 na Prima MAX!