Nabarvené ptáče nebylo samo: 7 děsivých filmů, u kterých lidé houfně odcházeli z kina

Existuje spousta extrémních, nechutných nebo brutálních filmů. Do našeho žebříčku jsme však vybrali takové, které měly vyšší ambice, a proto přitáhly i běžné diváky, kterým pak při pohledu na plátno postupně tvrdnul výraz, až je nakonec temný či děsivý proud obrazů a zvuků vyhnal z kina.

Následující díla zajímavým způsobem posouvala hranice, jenže ne všichni to byli schopni docenit.

Psycho (1960)

Nejslavnější horor režisérské legendy Alfreda Hitchcocka sice nemůže intenzitou konkurovat dnešním zástupcům žánru, ale jeho do posledního detailu promyšlená struktura a na svou dobu velice překvapivé zvraty (zejména brutální zabití hlavní hrdinky v půlce filmu) způsobily, že diváci doslova utíkali z kina zpocení hrůzou. Šeptandy o jeho finále filmu pak způsobily, že mnozí, kdo poprvé utekli, dali filmu druhou šanci, protože chtěli taky rozlousknout jeho tajemství.

Vymítač ďábla (1973)

Nadčasová klasika, která ani desítky let po své premiéře neztratila nic ze svých hrůzných kvalit, což potvrdilo její opakované znovuuvedení do kin. Postupná proměna pubertální dívky v démonem posedlé monstrum způsobovala kolapsy lidí v kinech, zvracení nebo dlouhodobě trvající tíseň, že semínko pekelné skutečně čeká v našich prohnilých duších... jen ho zalít!

Pianistka (2001)

Podobně jako v v sedmdesátých letech Poslední tango v Paříži, šokovala Pianistka diváky svým odkrýváním traumatických a sadomasochistických stránek sexu. Natočena podle velice kontroverzní (ale i oceňované) knížky, která byla mnohými označována za sadistické porno, nezůstala své předloze nic dlužna. Při uvedení v Cannes vyháněla slabší povahy ze sálu, ale nakonec získala prestižní hlavní cenu i ocenění pro oba představitele hlavních rolí.

Zvrácený (2002)

Gaspar Noé patří ze jednoho z největších filmových úchylů. Právě tímto snímkem o sobě dal skutečně hlasitě vědět. Film, jehož správný český překlad by měl znít spíše Nezvratitelný, se totiž odvíjí pozpátku – ve středu všeho je desetiminutová nepřerušovaná scéna brutálního znásilnění. Na první projekci opustilo sál zhruba 250 lidí, někteří z nich vyhledali i odbornou pomoc. Režisér totiž ve filmu používá kromě znekliďnujících úhlů kamery taky specifické nízkofrekvenční zvuky, způsobující nevolnost či závratě.

Umučení Krista (2004)

Mezi přemýšlivějšími diváky možná způsobilo větší pozdvižení Poslední pokušení Krista (1988), ale málokdo se vydržel dívat na nekonečné scény mučení Ježíše Krista v pašijovém filmu Mela Gibsona, který se esteticky kochá jeho utrpením a záběry na davy zuřivě zfanatizovaných Židů. Kromě odchodů ze sálu lidé předhazovali Gibsonovi černobílou morální kýčovitost, sadismus nebo antisemitismus.

Jack staví dům (2018)

Dánského provokatéra Larse von Triera asi není třeba představovat, stačí uvést některé jeho předchozí filmy jako Prolomit vlny, Idioti, Antikrist, Melancholia nebo Nymfomanka. Přestože už diváci tuší, co od něho čekat, hromadně utíkali z premíéry v Cannes, protože jim „vraždění dětí nepřišlo jako umění ani zábava“. Na sarkasticky vtipný filmový portrét jednoho sériového vraha jsme napsali recenzi.

Nabarvené ptáče (2019)

Adaptace slavného románu Jerzyho Kosińského v režii Václava Marhoula vzbudila velký ohlas už jen tím, že se dostala do hlavní soutěže festivalu v Benátkách, který patří do trojlístku světově nejprestižnějších. Z benátských kinosálů navíc prchali lidé, zděšení z brutality, v jejímž středu stojí malý židovský chlapec. Takřka tříhodinové putování peklem lidské zloby jedni kritici označují za filmařsky brilantní odhalení banality zla, jiní za mučivé porno.

Chtěli byste si Nabarvené ptáče ihned pustit? Není problém!