Rozhovor s vítězem 1. Pekelné výzvy Danem

Pekelná výzva (1) - Soutěžící - Daniel

Vítězem první Pekelné výzvy se po pětikolové bitvě stal třicetiletý Daniel Vávra. Ze soutěže si odnesl šedesát tisíc korun, které hodlá použít na zařízení nového bydlení.

Vítězem první Pekelné výzvy se po pětikolové bitvě stal třicetiletý Daniel Vávra. Ze soutěže si odnesl šedesát tisíc korun, které hodlá použít na zařízení nového bydlení.

Čerstvý třicátník Daniel Vávra je v profesním životě sám sobě šéfem. Založil firmu, která spravuje zabezpečovací a kamerové systémy, a sám v ní pracuje jako jeden z techniků. Kromě toho je v databázi modelingové agentury, natáčí reklamní spoty a pokouší se prosadit jako moderátor. Přiznává, že rád exhibuje a nebrání se jakémukoli zviditelnění. Což byl ostatně i hlavní důvod, proč se přihlásil do Pekelné výzvy. Favoritem nebyl, přesto úspěšně prošel všemi disciplínami. Na žádnou otázku, na kterou chtěl odpovědět, neodpověděl špatně a poradil si i s takovou výzvou, jakou bylo čurání před televizními kamerami. Z Pekelné výzvy si nakonec odnesl šedesát tisíc korun, čtyřicet bohužel musel spálit v pekelném ohni. Netušil totiž, v jakém městě se bude konat příští letní olympiáda, a rovněž nevěděl odpověď na otázku, jak se jmenuje zatím poslední album kapely Mandrage. 
Bezprostředně po vítězství se s námi Daniel podělil o své dojmy:
Vyhrál jsi šedesát tisíc korun. Už tušíš, jak s nimi naložíš? 
Jak už jsem říkal při natáčení, nedávno jsem si koupil byt, takže nejspíš investuju do něj. Zatím nemám představu, do čeho konkrétně, nejspíš to bude rekonstrukce koupelny. Když Iva při natáčení říkala, že pálím kuchyňský stůl nebo sedačku, nebyla to tak úplně pravda. Pár věcí do bytu už naštěstí mám. (Směje se.) 
Proč ses vlastně přihlásil do Pekelné výzvy a co pro tebe bylo největší peklo?
Přihlásil jsem se, protože mám rád výzvy a rád se předvádím. Mám rád humor a legraci a rád bavím lidi. A kdo rád baví lidi, měl by si umět udělat legraci především sám ze sebe. Jsem exhibicionista, nevadí mi se předvádět, takže ani poslední kolo, kdy jsme se o možnost odpovědět museli hlásit čuráním, neberu jako ponížení. Pravda, moc jsem netušil, do čeho jdu, ale nijak nepříjemně mě to nepřekvapilo. Nejbolestivější disciplínou bylo určitě natahování gumiček na obličej. Protože na mě nezbyl člověk do páru, když jsem chtěl odpovědět na otázku, musel jsem si gumičku natáhnout dvakrát, což fakt bolelo. Opravdu zábavný mi přišel souboj s judisty a poslední disciplína na toaletě už tomu jenom dodala šťávu. Sešel se skvělý tým, opravdu jsem se nasmál. 
Jak velkou motivací pro tebe byla možná výhra sto tisíc korun? 
Nemůžu říct, že by mě do soutěže hnaly hlavně peníze. Nikdy nevíte, jestli vyhrajete nebo prohrajete, šance na výhru je poměrně malá. Na druhou stranu bych lhal, kdybych řekl, že jsem nad tím nepřemýšlel. Většinu věcí v životě člověk dělá pro peníze a finanční odměna prostě potěší. Z těch šedesáti tisíc mám radost, i když to mohlo být o dvacet víc. Co mě opravdu mrzí, že jsem nevěděl, v jakém městě bude příští letní olympiáda. Sport mám rád, loňskou olympiádu jsem sledoval, co to šlo, včetně zakončení, kde Londýn předával štafetu právě Riu. Úplně jsem viděl odjíždějící doubledecker a za ním běžící tanečnice z Ria, ale na Rio jsem si prostě nevzpomněl. Totální okno. To se stává, když na vás míří tolik kamer. Druhé otázky na album skupiny Mandrage nelituju. Neposlouchám je, tu odpověď bych stejně nevymyslel.   

Čerstvý třicátník Daniel Vávra je v profesním životě sám sobě šéfem. Založil firmu, která spravuje zabezpečovací a kamerové systémy, a sám v ní pracuje jako jeden z techniků. Kromě toho je v databázi modelingové agentury, natáčí reklamní spoty a pokouší se prosadit jako moderátor.

Přiznává, že rád exhibuje a nebrání se jakémukoli zviditelnění. Což byl ostatně i hlavní důvod, proč se přihlásil do Pekelné výzvy. Favoritem nebyl, přesto úspěšně prošel všemi disciplínami. Na žádnou otázku, na kterou chtěl odpovědět, neodpověděl špatně a poradil si i s takovou výzvou, jakou bylo čurání před televizními kamerami.

Z Pekelné výzvy si nakonec odnesl šedesát tisíc korun, čtyřicet bohužel musel spálit v pekelném ohni. Nevěděl totiž, v jakém městě se bude konat příští letní olympiáda, ani to, jak se jmenuje poslední album kapely Mandrage. Jaké jsou jeho dojmy z vítězství?

Vyhrál jsi šedesát tisíc korun. Už tušíš, jak s nimi naložíš? 

Jak už jsem říkal při natáčení, nedávno jsem si koupil byt, takže nejspíš investuju do něj. Zatím nemám představu, do čeho konkrétně, nejspíš to bude rekonstrukce koupelny. Když Iva při natáčení říkala, že pálím kuchyňský stůl nebo sedačku, nebyla to tak úplně pravda. Pár věcí do bytu už naštěstí mám. :-)

Proč ses vlastně přihlásil do Pekelné výzvy a co pro tebe bylo největší peklo?

Přihlásil jsem se, protože mám rád výzvy a rád se předvádím. Mám rád humor a legraci a rád bavím lidi. A kdo rád baví lidi, měl by si umět udělat legraci především sám ze sebe. Jsem exhibicionista, nevadí mi se předvádět, takže ani poslední kolo, kdy jsme se o možnost odpovědět museli hlásit čuráním, neberu jako ponížení. Pravda, moc jsem netušil, do čeho jdu, ale nijak nepříjemně mě to nepřekvapilo. Nejbolestivější disciplínou bylo určitě natahování gumiček na obličej. Protože na mě nezbyl člověk do páru, když jsem chtěl odpovědět na otázku, musel jsem si gumičku natáhnout dvakrát, což fakt bolelo. Opravdu zábavný mi přišel souboj s judisty a poslední disciplína na toaletě už tomu jenom dodala šťávu. Sešel se skvělý tým, opravdu jsem se nasmál. 

Jak velkou motivací pro tebe byla možná výhra sto tisíc korun? 

Nemůžu říct, že by mě do soutěže hnaly hlavně peníze. Nikdy nevíte, jestli vyhrajete nebo prohrajete, šance na výhru je poměrně malá. Na druhou stranu bych lhal, kdybych řekl, že jsem nad tím nepřemýšlel. Většinu věcí v životě člověk dělá pro peníze a finanční odměna prostě potěší. Z těch šedesáti tisíc mám radost, i když to mohlo být o dvacet víc. Co mě opravdu mrzí, že jsem nevěděl, v jakém městě bude příští letní olympiáda. Sport mám rád, loňskou olympiádu jsem sledoval, co to šlo, včetně zakončení, kde Londýn předával štafetu právě Riu. Úplně jsem viděl odjíždějící doubledecker a za ním běžící tanečnice z Ria, ale na Rio jsem si prostě nevzpomněl. Totální okno. To se stává, když na vás míří tolik kamer. Druhé otázky na album skupiny Mandrage nelituju. Neposlouchám je, tu odpověď bych stejně nevymyslel.   

Celý první díl Pekelné výzvy si přehrajte zde: