5 šílených vozidel, které by nepustili ani do Top Gearu

Do nekonečna a ještě dál?
Do nekonečna a ještě dál?
Zdroj: Chicago Review Press

Ne každý nápad konstrukčních inženýrů stojí za zkušební jízdu.

Za více než dvě desítky sezón zvládli fachmani z Top Gearu zkrotit kdejaký úlet automobilových designérů. Ani v jejich silách ale nebylo otestovat námi vybranou pětici bizarních přibližovadel - některých kolových, jiných o charakteru vznášedla, každopádně ale dokazujících, že se výrony špatné kreativity nevyhýbají ani jinak technicky zdatným inženýrům!

 

Dynasphere

Asi nejslavnější motorový monocykl chtěl být vozidlem budoucnosti, které neutrácí za zbytečnosti jako je karosérie a slibuje komfortní cestování uvnitř jediného rozměrného kola. Nakonec ale Dynasphere jaksi ze své povahy neuměla moc dobře zatáčet nebo brzdit, což je u silničního vozidla, určeného pro jízdu kamkoliv jinam než směrem po nekonečné přímce, poměrně zásadní nedostatek.

Ještě větším problémem ale bylo nenadálé vrtění vnitřní části konstrukce při každém výraznějším zrychlení, které garantovalo pocity turbulence z libovolné snahy dostat se do cíle alespoň trochu rychleji. Jako všechny monocykly tak Dynasphere sice vypadala ukrutně futuristicky, ve srovnání s běžnými motocykly nebo automobily však nabízela doslova archaické jízdní problémy.

Dynasphere
Dynasphere
Zdroj: Wikipedia

 

Jet Pack

Dodnes nenaplněný sen po raketovém batohu, naočkovaný nám všemožnými sci-fárnami, je vlastně dávno po své realizaci. Postavit jet pack totiž umíme už skoro století - jeho první prototyp vznikl v Rusku v roce 1919. Ideu pak začaly proslavovat šestákové fantasmagorie psané a kreslené od 20. let 20. století. Problémem jet packu je však doslova fatální nepraktičnost ruku v ruce s mimořádně velkou spotřebou paliva.

To první garantuje, že se z jet packu nikdy nestane nástroj pro běžnou dopravu. Lidské tělo a rovnováha totiž nejsou uzpůsobené k tomu, aby akcelerace vycházela od vašich zad. Okamžitě tak přicházejí problémy s orientací, jejichž překonání vyžaduje delší cvik. Jenže zatímco u podobného učení rovnováhy u jízdy na kole si maximálně odřete kolego, pád z desetimetrové výšky u jet packu je o něco větším vazolamem. Navíc se k tomu připočtěte mrzkou dobu letu - u raketových jet packů nabízí palivo jenom 30 sekund (!), u proudových sice pak až několik desítek minut, avšak za cenu řádově vyšší ceny.

Jet pack
Jet pack
Zdroj: Wikipedia

 

"Aerobike" aneb létající plošiny

Navážeme-li na jet pack, jeho nedostatky se svého času snažila americká armáda obejít principem aerobiků neboli létajících plošin, obvykle působících jako malá helikoptéra otočená vzhůru nohama. Příkladem budiž Hiller VZ-1 Pawnee. Točící vrtule měly řádově menší spotřebu paliva, takže v jádru nebyl nápad zase tak špatný. Díky rovnováze pramenící v nohách byly navíc teoreticky lépe ovládatelné než jet packy. Jenže…

Zaprvé, plánovači to poněkud přehnali s odhadovanými schopnostmi lidské stability. Podobně jako u jet packu zařízení působilo velmi nestabilně a vyžadovalo příliš dlouhý trénink. Celá mašina byla navíc pro armádu v zásadě nepoužitelná. Platformy řvaly na celé kolo stovky decibelů a poutaly na sebe pozornost. Nakonec armáda namísto jednomístných aerobiků raději pořídila klasické helikoptéry pro vícečlennou posádku a s větším doletem.

Létající plošina
Létající plošina
Zdroj: Wikipedia

 

Pozemní plachetnice

Svého času vlastně pozemní plachetnice nebyla tak blbý nápad - koncept se napříč historií uchytil hned několikrát - nejmladší pozemní plachetnice lze datovat už do 6. století našeho letopočtu v Číně. Idea na kolový vůz poháněný větrem ostatně čerpá inspiraci z osvědčených plachetnic námořních.

Jenže zatímco na vodě jsou stabilní větry normou - a i pokud zrovna nefouká, lodička se může pohybovat alespoň po proudu - na pevnině je důvěra ve vítr daleko vrtkavější. V městské zástavbě pak plachetnice nejde použít prakticky vůbec. Pozemní plachetnice tak nakonec byly odsouzeny k živoření jako zábavní atrakce, nikoliv jako cokoliv užitečného.

Pozemní plachetnice
Pozemní plachetnice
Zdroj: Wikipedia

 

Hover Scooter

Nu a nakonec nesplnila očekávání ani vznášedla. I když je lze najít v pár armádách světa nebo občas v roli trajektů, o zbytečnosti celého konceptu nejlépe svědčí jednomístné vznášedlo Hover Scooter z roku 1960.

Mašina v sobě kombinovala negativa vysoké spotřeby a pomalé “jízdy” s nutností cesty výhradně po rovině bez překážek. Uměla se sice pohybovat přes pevnou zemi i vodu, leč sebemenší vlnobití nebo nerovnosti terénu byly potenciálně rizikové či přímo životu nebezpečné. Nakonec byl tedy i nafukovací plavací kruh lepším a především funkčnějším dopravním prostředkem.

Hover Scooter
Hover Scooter
Zdroj: Wikipedia/tumblr

Největší průšvihy v Top Gearu, mezi něž patří i krocení neméně zajímavých vynálezů, začínají v úterý ve 20.15 na Prima COOL.

(lol)