3 důvody, proč bývají filmy podle videoher tragické

Než se z Timothyho Olyphanta stal Strážce pořádku, byl nájemným vrahem.
Než se z Timothyho Olyphanta stal Strážce pořádku, byl nájemným vrahem.
Zdroj: 20th Century Fox

Převést hru do filmu není sranda. Pokusili jsme se rozluštit proč.

Filmy podle her. I na tu internetovou dálku mezi vámi a námi jsme po přečtení těch tří slov pocítili náhlý nával hněvu, jako by miliony hlasů vykřikly hrůzou a pak náhle umlkly. Dobrých filmových adaptací videoher je totiž méně než šafránu. Do lepší poloviny se řadí náš středeční Hitman, který na COOLu začne prostřelovat hlavy od 22.40, i na tom se ale dá najít po čertech dost škraloupů. Čím to sakra vlastně je? Vždyť her jsou stohy, a statisticky vzato není přece možné, aby nikdo nevykřesal kvalitní kinohit alespoň jednou jedinkrát. Inu, třeba je. Existuje totiž trojice pádných argumentů, proč prakticky nejde natočit dobrý film podle hry.

 

3) Film a hry vyprávějí úplně jinak

Zlaté pravidlo říká, že hra musí majiteli vydržet ideálně donekonečna. I když se objeví velmi, velmi solidní akční hra, třeba Max Payne 2, její hodnocení může brutálně sešněrovat pouhopouhá šestihodinová herní doba. Teď si ale představte, že sedíte na stejně dlouhém filmu. Rozdíl mezi tempem vyprávění u obou formátů je první zásadní průser.

Jasně, ne všechny hry vyprávějí příběh, ale všechny hry umožňují vymýšlet si vlastní příběh z dění na obrazovce. I když se v Call of Duty odchýlíte od záchrany světa a vydáte se prozkoumat krásy zapadlých koutů mapy, generujete nějaké pojednání, vlastní story. Právě to je zázrak interaktivity, možnost navolit si vlastní tempo. Filmy ale spoléhají na klasické vyprávění ve třech aktech, které se pere s tím, kolik informací hry obsahují ve svém světě. Jakékoliv dávkování méně informací ve filmu bude nutně působit ve srovnání se hrou polovičatě. Je to stejný problém, jakému čelí adaptace knih, jenom ve větším měřítku, protože najednou chybí i pocit, že jste jako hráč u kormidla celého děje.

Dokonce i hry, které se snaží emulovat filmové vyprávění (Mass Effect) zvysoka dlabou na nezbytnost narvat celou zápletku do dvou hodin. Jasně, existuje médium, které by delší vyprávění sneslo – televizní seriály. Jenže ty mají dost vlastních původních námětů a nepotřebují je tak moc krást u her. Televizím navíc přímo konkurují už dávno existující záznamy her na YouTube. Nač se vlastně dožadovat kinofilmu nebo seriálu, když si celou story lze pohodlně naráz či na pokračování nakoukat zadara na internetu?

A kde není poptávka, nemůže být ani nabídka.

Doom
Doom
Zdroj: Universal pictures

 

2) Mnoho herních příběhů je triviálních

Existuje důvod, proč se herní recenze většinou zaměří hlavně na to, jak se hra ovládá, jaká má pravidla a jakou nabízí interakci, než jakou má vlastně story a co tím tvůrce myslel – hrám díky tomu triviálnější zápletka projde mnohem snáze než filmu nebo nedej bože knize. A vzhledem k tomu, že hry mají za sebou daleko kratší historii než zbylá dvě média a stále se rapidně vyvíjejí, je vlastně spousta kultovních her po příběhové stránce hrozně, ale ukrutánsky tupá. Příkladem za všechny budiž kultovní střílečka Doom, u níž to ale nevadí proto, že je zároveň ohromně chytlavá svou hratelností. Akorát se z toho pak blbě píše scénář a natáčí film...

Co naopak mnoha hráčům vadí, je stav, když jim hra nutí nějaké přesahy co do motivů postav, nebo je příliš svazuje animacemi. Neznamená to, že ve hrách nejde vyprávět story, jenom se to musí dělat jinak než u filmu – třeba na přeskáčku, s možností změnit vzhled hrdiny, zvolit jinou odpověď během animace. A naopak hry, které hráči dávají obrovitánskou svobodu, se jakékoliv možné adaptaci z principu vyhýbají. Jak byste třeba chtěli udělat film ze světa Falloutu nebo Skyrimu? Co takový Minecraft? Vždyť v těchhle hrách pramení největší zábava z toho, že se chováte jako největší hovado pod sluncem a chcete-li se stát kanibalem se zálibou v upalování dětí, klidně můžete (samozřejmě s patřičnými modifikacemi)! Jak však podobnou svobodu přetlumočíte ve filmu?

Inu... nijak.

Mortal Kombat
Mortal Kombat
Zdroj: New Line Cinema

 

1) Lidé, kteří rozumí hrám, nerozumí filmu (a opačně)

Film je ale pořád natolik flexibilní médium, že by se dostatečně talentovaní filmaři s výše uvedenými problémy mohli poprat. Jak už zaznělo, filmovou adaptaci hry dělá každý, kdo si své hraní natáčí na YouTube nebo Twitch nebo klidně se jen kouká, jak hraje jeho kamarád. Tady však nastává zdaleka největší kámen úrazu – dobrých filmařů, kteří umějí kolem absence interaktivity obtočit humor nebo dramatickou pointu, je hrozně málo.

Hry jsou na světě cirka 40 let, masově sotva 15 let, a je jen velmi málo ultraschopných režisérů pod 40 let, kteří mají zároveň k ruce rozpočet dostatečný pro herní velkofilm. Stát se zručným režisérem, to nějaký čas trvá, a málokdy to obsahuje i profesionální znalost úskalí docela jiného média. Znáte ostatně nějakého úspěšného režiséra, který by jako bokovku dělal hry? Tak vidíte. A platí to i opačně – jen velmi málo vývojářů v půlce života změní profesi a jde natáčet filmy. Jistě, stát se to může, ale je to pak znát na “kvalitě”, viz Wing Commander, asi jediný videoherní film, který ke smůle jeho i smůle diváků režíroval tvůrce původní hry.

Časem se ale vše změní. S tím, jak nastupuje nová generace filmařů, se v ní jistě najde i budoucí James Cameron nebo Alfred Hitchcock, který udělá tak dokonalý film inspirovaný herními postupy, že se budou sepisovat analýzy odsuzující naši generaci jako ignoranty, které přece něco tak zjevně se nabízejícího nikdy nenapadlo. Na skutečnosti, že hry jsou hry a filmy jsou filmy, to ale nic nezmění. Obojí má své pro a proti, a jenom málokdy je fajn, když se jedno nastěhuje ke druhému na delší dobu. Už teď existuje celá řada filmů, které přejímají estetiku a postupy z herního světa (a opačně). Jenom zatím nevznikl žádný, který by se dobrovolně ocejchoval podle existující značky a riskoval defenestraci z rukou zhrzených fanoušků.

Hitman jde do akce ve středu ve 22.40 na COOLu!

(lol)